SHON - Czech corner

Podivuhodny casopis Vesmir (aneb o cem se pise v popularne vedeckem periodiku Akademie ved Ceske republiky)

Jana Polivkova-Hrachova

Dnes jsem byla s obedem hotova uz ve ctyri hodiny odpoledne, tak jsem mela dost casu, abych si prohledla prvni cislo Vesmiru v roce 1999. Koukam, a vidim, ze Vesmir je letos pro predplatitele o 16,7 procenta drazsi nez loni. (Kde na to muj muz bere?) Na titulni strane je umelecke vyjadreni rozmanitosti tvaru bakterii a pojmu "tvar" je venovan i uvodnik I. M. Havla. Hlavni clanky pojednavaji o problemech standardniho modelu vyvoje vesmiru (R. Bousso), o pocitacove karetni hre FreeCell (J. Hvorecky), o lysenkismu a micurinske genetice (J. Flegr), o hyolitech - skupine prvohornich zivocichu podobnych mekkysum (J. M. Malinky), o rezistenci bakterii vuci antibiotikum (J. Spizek), o vyzive lidi a metabolismu bilkovin zkoumanem Americanem V. R. Youngem (J. Parizkova) a o pokrocich v oboru biometrie (M. Macholan). Kratsi prispevky se tykaji obrany nalevniku pred predatory zmenou sveho tvaru, otazky proc po levnem vine boli hlava a po drahem nikoliv, zoologickych dukazu pro to, ze K. Kolumbus falsoval svoje zpravy o objevitelskych cestach do Ameriky a mnoha jinych temat.

Ctu a ctu, ale jen malo cemu jsem porozumela. Na str. 7 me zaujal clanek o vzniku a vyvoji vesmiru. Odbornici z nej budou urcite nadseni, ale pro me to bylo prilis narocne. Hned v prvnim odstavci jsou vety: "Vzduch byl pruzracne cisty, nesvitil mesic a obloha byla plna hvezd. Zastavili jsme se a zirali. V huste osidlene oblasti jizne od San Franciska, kde byva s bidou k rozeznani bily pas Mlecne drahy, to bylo neco neobvykleho." Co bylo neobvykleho? To, ze nesvitil Mesic, to, ze se zastavili a zirali, nebo co? V casti nadepsane "Einsteinovo tapani" se pravi "o prostoru jsme predpokladali, ze je rovny", zatimco v casti "Inflace a problem plochosti" je uvedeno "prostor neni prilis odlisny od plocheho prostoru". Jaky je rozdil mezi rovnym a plochym prostorem jsem se z clanku nedozvedela.

Abyste videli jak slozite je to tema, tady mate jeste ukazku ze str. 9: "Astronomove nakonec urcili, ze hustota hmoty (je minena hmota vesmiru) je mene nez 30 procent kriticke hustoty (v clanku je vysvetleno, ze "kriticka hustota" odpovida plochemu prostoru). ... To, ze pozorujeme 30 procent, potvrzuje, ze standardni model velkeho tresku neni uplny, a patrne to znamena, ze inflace je pravdepodobne spatne." To, ze inflace je patrne pravdepodobne spatne, rikaji v nasem dome vsichni.

Na str. 10 pokracuje text dalsimi pozoruhodnostmi: "zda se, ze rozdeleni hustot energie v pomeru 30 procent ku 70 procentum znamena, ze zijeme ve velmi specialni dobe. ...hustota energie vakua si zachovava svoji hodnotu pri rozpinani vesmiru. Hustota energie obycejne hmoty vsak zrejme klesa s tim, jak se vesmir rozpina. ... V case existuje pouze kratke obdobi, kdy se hustoty energie hmoty a vakua krizi. Neni to podivna shoda udalosti, ze zijeme prave v te zvlastni dobe, v niz obe hustoty prispivaji zhruba stejne?"

Zijeme opravdu ve specialni dobe, kdyz 30 procent a 70 procent je zhruba stejne. A jeste k tomu se hustoty energie hmoty a vakua krizi. K tomu bych mela jenom poznamku, ze hustotu energie vakua zatim nikdo nezmeril. Jeji hodnota je odhadovana z hustoty "obycejne" hmoty za predpokladu platnosti inflacni teorie vzniku nami pozorovane casti vesmiru. Vzhledem k neznamemu mnozstvi "neviditelne" hmoty ve vesmiru je urceni hustoty "obycejne" hmoty velmi nepresne (chyba muze cinit nekolik radu) a dosavadni inflacni teorie muze by chybna, proto jsou vyse uvedena cisla jen hypoteticka.

Clanek o nalevnicich na str. 26 byl pro me stejne nesrozumitelny. Je v nem napr. toto tvrzeni: "Nalevnici (druhu Onychodromus quadricornutus) jsou silne polymorfni a jejich formy se lisi i zpusobem zivota. Ovalny, zakladni typ se lisi rasami a dominuje pri jejich hojnosti. Jsou-li rasy "spaseny", populace se meni v mensi, kopinate jedince pozirajici bakterie, ale soucasne take v obri drave formy. To jsou vylozeni otesankove a pousteji se s chuti do svych mensich bratricku. Ke sve skode ale vylucuji latku, ktera o jejich pritomnosti obeti uvedomi a ony reaguji okamzitym zvetsenim trnu v masivni bodce, az ctyrikrat vetsi nez puvodne. Trny se zvetsi asi behem 4 hodin."

Vetu "Ovalny, zakladni typ se lisi rasami a dominuje pri jejich hojnosti." jsem si precetla nejmene desetkrat a pak jsem to vzdala. Jaky ma smysl, ze napadeni nalevnici jsou o pritomnosti dravych jedincu uvedomovani jeste nejakou latkou a jak mohou ctyri hodiny zvetsovat svoje trny, kdyz uz jsou za tu dobu davno sezrani, je pro me take zahadou. Pouziti slova "okamzity" k vyjadreni deje trvajiciho ctyri hodiny me pobavilo.

Ve zprave "Tisici pulzar" na str. 50 je uvedeno, ze "Vedeckym vykladem tohoto signalu (je minen zdroj pravidelnych radiovych pulsu s periodou 1,34 vteriny), ze totiz jde o velmi rychle rotujici kompaktni hvezdu, si vyslouzil Nobelovu cenu r. 1974 Anton Hewish. Zkoumatele pulzaru by ted mohli slavit male (ci velke?) astronomicke jubileum: objev tisiciho pulzaru. Vdecime za to mezinarodnimu tymu, ktery pouzil novou vyzbroj - 64 metrovy radioteleskop (Parkes Radio Telescope) v Novem Jiznim Walesu, ktery podava vykon jako 13 obrich dalekohledu."

Myslim, ze ten Anglican se nejmenuje Anton, ale Antony Hewish. Objev tisiciho pulsaru je jiste velkou udalosti, ne kvuli tomuto jednomu pripadu, ale protoze cela ta tisicovka predstavuje obrovske mnozstvi prace. Tvrzeni, ze 64 metrovy radioteleskop v Parkesu (Australie) predstavuje novou vyzbroj, je dosti odvazne. Tento radiovy dalekohled je v provozu od roku 1962 a pulsary jsou jim pozorovany od roku 1968. Jeho kruhova, miskovita antena (parabola) ma prumer 64 metru. Pristroj se nachazi blizko maleho mesta Parkesu, priblizne 360 km na zapad od Sydney. Parkes je jmeno mista, neni tedy spravne pojmenovani "Parkesova observator" pouzite v nasledujicim odstavci na str. 50. Srovnani vykonu 64 metroveho radioteleskopu s 13 obrimi dalekohledy je skutecne ohromujici, ale tezko pochopitelne.

Jsem jen obycejna zenska od plotny, ale co je moc, to je moc. Na str. 53 je prispevek nazvany "Objev roku 1998". Pise se v nem toto: "Casopis Science prohlasil pozorovani velmi vzdalenych supernov a zjisteni, ze se ty nejvzdalenejsi nachazeji zhruba o 10-15 procent dale nez by mely byt, objevem roku 1998. Neni divu! Objev je to tak zavazny, ze se od te doby mnoho astronomu snazi nalezt alternativni vysvetleni. Zatim bez uspechu."

Od pana J. Sosacka vim, ze s presnosti 10-15 procent nejsou znamy vzdalenosti ani u nejblizsich sousednich galaxii (s vyjimkou Magellanovych oblaku, ktere jsou tesnymi pruvodci nasi Galaxie). Chyba urceni vzdalenosti nejvzdalenejsich galaxii, v nichz byly nalezeny supernovy, je nejmene 50 procent, tedy podstatne vetsi nez vyse citovanych 10-15 procent. Zjistene vzdalenosti supernov jsou v mezich moznych chyb. Vysvetleni ceho se tedy astronomove snazi nalezt? Myslim, ze by nas ti Americane nemeli tolik oblbovat.

Mesic velmi rychle uplynul a vcera jsem manzelovi navrhla, ze bychom si zase mohli udelat hezky vecer. Najedli jsme se, vykoupali, a uz v osm hodin jsme byli v posteli. Moc jsem se na to tesila, ale muj manzel vytahl ... Vite, co vytahl? Vesmir, 1999, cislo 2! Co se dalo delat, precetla jsem ho. Na titulni strane je fotografie australskeho brouka zlatohlavka, uvodnik I. M. Havla ma nazev Texty, kontexty a hypertexty. Hlavni clanky pojednavaji o pojmu nekonecna v matematice (T. Jech, D. Storch), o Madagaskaru jako zemi baobabu (P. Hosek), o kosmonautice v roce 1998 (A. Vitek) a o novych metodach nahrady poskozenych tkani (K. Smetana, J. Lukas, J. Vacik, B. Dvorankova, J. Bartunkova). Ctyri clanky predstavuji nositele Nobelovy ceny za rok 1998. Kratsi prispevky se tykaji novych poznatku o myoglobinu, Deblbonu - leku proti hlouposti, nalezu starobyle ryby latimerie v Indonesii a mnoha jinych temat.

V clanku o teorii nekonecna se na str. 67 pravi: "z tehoz stoleti (je mineno 5. stoleti pr. n. l.) je ale znama i prvni prakticka aplikace potencialniho nekonecna ..., kterou vynalezl matematik Eudoxus a v nasledujicim stoleti ji pouzil Archimedes k vypoctu plochy kruhu. Dokazal, ze kruh o polomeru r ma plochu pi krat r na druhou, kde pi je pomer delky obvodu k delce prumeru."

Kdo dokazal, ze kruh o polomeru r ma plochu ... ? Eudoxus nebo Archimedes? Proc se pise o delce obvodu a delce prumeru, ale ne o delce polomeru? Terminy "delka obvodu" a "delka prumeru" jsou presnejsi, avsak obvykle pouzivame jen "obvod" ci "prumer", aniz to snizuje srozumitelnost textu (viz tez poznamka o strucnosti na str. 116).

Pojednani o myoglobinu na str. 72 obsahuje nasledujici vety: "autori (D. J. Garry a j.) inaktivovali u mysi obe kopie genu pro myoglobin, takze zvirata nebyla schopna tuto bilkovinu syntetizovat. ... Proti ocekavani se vsak mysi vyvijely normalne a byly i pri nejruznejsich svalovych cvicenich a zatezovych testech stejne vykonne jako jejich druzky majici myoglobin. ... ani pokusy na izolovanem srdci a dalsich svalech neprinesly zjisteni sebemensich rozdilu mezi zviraty bez myoglobinu a normalnimi zviraty. Konecne mysi bez myoglobinu take pohlavne dospely v obvyklem stari a samice vrhly normalni mladata."

Tady me autori zmatli v tom, co oni povazuji za normalni. Jejich mysi bez myoglobinu se vyvijely normalne a byly stejne vykonne jako normalni zvirata, ale presto nebyly normalni (nemely myoglobin). Samice techto mysi vsak vrhly normalni mladata. V jakem smyslu byla tato mladata normalni? Byla to normalni zvirata s myoglobinem, anebo normalni zvirata bez myoglobinu?

Na str. 109 jsem nasla opravdovou kuriozitu, clanek "Antropomorfismus a veda", patrici zjevne do apriloveho cisla. Pro pobaveni z nej vybiram alespon toto: "Ted uz vime, ze zadni lidoopi neexistuji, nebot nikdy neexistoval zadny tvor, jenz by byl predkem lidoopu, nikoliv vsak lidi; ... Vetsina lidskych vlastnosti necharakterizuje lidi, ale simpanze a lidi ... A to je odpoved (poznamka JPH: odpoved na co?): mnoho lidskych svetonazoru, nabozenstvi, estetickych nazoru, citu a vznesenych idealu museji sdilet i simpanzi, pokud ma cela dnesni biologie aspon trochu pravdy; ... To, cemu se omylem rika "antropomorfizace zvirat" a je to z vedy vymitano, je vlastne "zoomorfizace cloveka", ten jediny zaver, ktery z vedy legitimne plyne."

Autor zamerne porusuje pravidla logiky, aby dosahl absurdne-komickeho ucinku. Vsimnete si, ze z tvrzeni, ze nikdy neexistoval tvor, jenz by byl predkem lidoopu, nikoliv vsak lidi, nelze podle pravidel logiky vyvodit neexistenci lidoopu. Lidoopi mohou existovat a skutecne existuji, i kdyz maji tytez vyvojove predky jako lide. Jestlize nejake vlastnosti jsou charakteristicke pro simpanze a lidi, potom charakterizuji i lidi (autor tvrdi, ze ne). Pokud jde o svetonazory a vznesene idealy simpanzu, ctenari Vesmiru by se o nich jiste radi dozvedeli vice. No a to, ze "zoomorfizace cloveka" je jediny zaver, ktery plyne z vedy, by myslim potesilo ty, kdo davaji na vedu penize.

V prispevku s nazvem "Kam se podel Marsuv ocean?" na str. 110 se uvadi, ze M. Zuberova z Massachusettske techniky "zkoumala udaje z umele druzice Mars Global Surveyor, (poznamka JPH: carka za slovem "Surveyor" je zbytecna) a dosla k zaverum, ktere bouraji dosavadni predstavy o Marsu a jeho minulosti. ... Dosud si astronomove mysleli, ze ledovec v oblasti severniho polu Marsu dosahuje tloustky peti az sesti kilometru, sondaz vsak prokazala vrstvu silnou pouze tri kilometry. Na prvni pohled to neni nijak dramaticke zjisteni, ale led cepicky by pak mel prilis maly objem - "pouze" 1,5 milionu km krychlovych - coz je desetkrat mene, nez mnozstvi potrebne k pokryti cele planety oceanem. Ten ocean tam v davne minulosti skutecne byl! Kam tedy zmizela voda? A zas maji astronomove o cem premyslet..."

Nejen astronomove, ale i ctenari Vesmiru si jiste zapremysleji. Jestlize polarni cepicka silna tri kilometry a obsahujici 1,5 milionu km krychlovych ledu predstavuje desetinu mnozstvi vody potrebne k pokryti cele planety oceanem, potom cepicka silna pet az sest kilometru predstavuje nanejvys petinu potrebneho mnozstvi. Takze voda musela chybet i podle drivejsich predstav o tloustce polarni cepicky. Kdyby se 1,5 milionu kilometru krychlovych vodniho ledu rovnomerne rozprostrelo po celem povrchu Marsu, vznikla by vrstva priblizne 10 metru silna. To je podle meho mineni dostatecne mnozstvi, abychom mohli mluvit o pokryti cele planety oceanem. Autorovi prispevku je to vsak malo a tvrdi, ze k pokryti cele planety oceanem by bylo treba desetkrat vetsi mnozstvi ledu, t.j. vrstva asi 100 metru silna. To, ze ocean nebo velke nadrze (more) s tekutou vodou na Marsu v davne minulosti byly, je nepochybne. Jak ale autor prispevku prisel na to, ze oceanem musel byt pokryt cely povrch planety a jeho prumerna hloubka byla prave kolem 100 metru? Astronomove vedi, ze voda na Marsu nyni nemusi byt jen v severni a jizni polarni cepici, ale take v podpovrchovych vrstvach jinych oblasti. To bude i predmetem dalsiho vyzkumu teto planety.

Hned nasledujici text na str. 110 je prikladem jeste vetsiho zkreslovani vedeckych poznatku. Pise se tam: "Mohla by se na Slunci vytvorit takova giganticka erupce, ze by roztavila led na Jupiterovych mesiccich, zlikvidovala podstatnou cast nasi ozonosfery a oslepila umele druzice Zeme? Mohla, tvrdi astronomove, kteri studuji v nasi Galaxii hvezdy podobne Slunci, u nichz vznikaji takove obri a nicive vybuchy v prumeru jednou za stoleti. ... Na zasedani Americke astronomicke spolecnosti v texaskem Austinu srovnavali tri astronomove aktivitu nasi hvezdy s cinnosti vzdalenych slunci. Slo o hvezdy temer totozne co do svitivosti, velikosti a chemickeho slozeni. Ukazalo se, ze jedenkrat za posledni stoleti temer vsechny tyto "sestricky Slunce" vytvorily gigantickou erupci, ktera je na minuty nebo i dny dramaticky "rozsvitila".

Brad Schaefer z Yaleovy univerzity to demonstroval na prikladu hvezdy S Fornacis v souhvezdi Chemicka pec, jez se behem ctyriceti minut rozjasnila o tri hvezdne velikosti. Takova supererupce na Slunci by byla asi 10 000 krat vetsi nez napr. ta, ktera se projevila r. 1989 neprijemnymi poruchami elektrickych rozvodu v Quebeku. Ta uz by skutecne tavila led na vzdalenych mesicich nasi slunecni soustavy. Zivot na Zemi by nemusel zaniknout, ale v okamziku by byl zpoloviny odstranen ochranny stit Zeme - ozonosfera. Proc jsme takovou supererupci nezazili, kdyz u cizich hvezd podobnych Slunci k ni dochazi jednou za sto let? Nase Slunce je patrne mimoradne stabilni, tvrdi Galen Gisler z Los Alamos National Laboratory v Novem Mexiku. Zrodili jsme se u hvezdy extremne klidne a pratelske zivotu, anebo je tak stabilni cirou nahodou prave v posledni dobe a nemusi tomu tak byt vzdy?"

Vim, ze Bradley E. Schaefer se zabyva studiem napadnych zjasneni (supererupci) u hvezd podobnych Slunci vice nez deset let. Za hvezdy podobne Slunci povazuje hvezdy spektralnich typu F8 az G8 (Slunce ma spektrum typu G2). Podarilo se mu najit v literature devet pripadu, kdy se takovato jinak nepromenna hvezda nahle (na nekolik minut az dni) prokazatelne zjasnila o 0,08 az 2,9 magnitudy. V nasi Galaxii jsou desitky miliard hvezd podobnych Slunci a u zadne z nich, s vyjimkou zminenych deviti pripadu, zadna supererupce nebyla pozorovana. Tvrzeni, ze temer vsechny hvezdy podobne Slunci jedenkrat za posledni stoleti "vytvorily gigantickou erupci" je zcela nepravdive. Prumerna hodnota jedna supererupce za stoleti pochazi z prace jineho autora, jenz sice statisticky vyhodnotil velky soubor (radove sto tisic hvezd), ale slo o hvezdy vsech moznych typu, tedy nejen o hvezdy podobne Slunci, coz je ctenarum Vesmiru zatajeno.

Nejvetsi z deviti zjasneni u hvezdy podobne Slunci, a to o 2,9 magnitudy ve vizualnim oboru, bylo pozorovano pred sto lety u hvezdy S Fornacis. Vecer 6. brezna 1899 tri evropsti astronomove (v Italii, Nemecku a Rakousku) nezavisle zjistili, ze jedna z hvezd v souhvezdi Fornax, ktera ma normalne jasnost 8,5 mag, je napadne jasnejsi. Nikdy predtim ani potom u ni zadna zmena jasnosti nebyla prokazana. Presto byla zarazena do seznamu promennych hvezd s oznacenim S For. Pozdeji se ukazalo, ze to neni jednotliva hvezda, ale tesna vizualni dvojhvezda. Bylo vysloveno i podezreni, ze jeji jasnost v malem rozmezi stale kolisa, ze je to tedy hvezda prece jenom promenna (nestabilni). Dvojhvezdna povaha a pripadna fotometricka promennost pak tuto hvezdu vyrazne odlisuji od Slunce. Je mozne, ze i dalsi hvezdy uvadene Schaeferem by se pri podrobnejsim zkoumani take od Slunce necim lisily.

Prekvapilo me, ze se casopis Vesmir vydal na cestu senzacechtivosti a honby za katastrofickymi tematy i za cenu hrubeho zkreslovani vedecke pravdy. Nase Slunce je hvezda, od ktere v pristich nekolika miliardach let nelze cekat zadnou supererupci, jez by zlikvidovala zemskou ozonosferu a roztavila led na Jupiterovych mesiccich. To vedi i americti astronomove. Zato mnohem vice je treba se bat, ze ozonovou vrstvu Zeme znici sami lide.

Na str. 115 se pise: "Mezi pracovniky "Peace Corps" v Nigerii se zacala ve zvysene mire vyskytovat struma zpusobena poruchou stitne zlazy. Potrebovali se v poustnim prostredi chranit pred strevnimi infekcemi, a proto pili vodu (...) cistenou ... keramickymi filtry, ktere ... byly povleceny antibakterialnimi povlaky ze sloucenin jodu. A tak se stalo, ze tito lide ve vode prijimali 50 mg jodu denne, coz je ve srovnani s denni potrebou (0,15 g) 33 krat vice. ... Nadbytek jodu muze skodit stejne jako jeho nedostatek."

Nebyla jsem si jista, jestli v Nigerii vubec jsou nejake pouste (je to zeme tropickych pralesu a savan), ale pan J. Sosacek me uklidnil tvrzenim, ze v prihranicni oblasti u jezera Cad snad prece jen poust je. Nemohu vsak pochopit, jak 50 miligramu muze byt 33 krat vice nez 0,15 gramu. Jestli se nemylim, tak doporucena denni davka pro dospeleho cloveka je 150 mikrogramu jodu a 33 nasobek teto hodnoty je 5 miligramu. Pokud vyse zmineni pracovnici denne prijimali 50 miligramu jodu, potom to nemohl byt 33 nasobek denni potreby a pokud prijimali 33 nasobek denni potreby, potom to nemohlo byt 50 miligramu jodu denne. Zda se, ze skodit muze nejen nadbytek jodu, ale i nadbytek popletenych cisel.

Dnes vecer jdeme s mym muzem na ples abstinentu. Budeme se tam urcite s nasimi prateli predhanet v tom, kdo co nejzajimavejsiho cetl. Abych mela prehled o nejnovejsich vedeckych objevech, precetla jsem si Vesmir, 1999, cislo 3. Moc jsem se toho ale nedozvedela. Na titulni strane je fotografie tokijskych mrakodrapu, uvodnik I. M. Havla se zabyva problemem budouci konkurence lidi a robotu. Hlavni clanky pojednavaji o problemech urbanizace (J. Musil), o populacnim vyvoji lidstva (M. Hampl), o vyuziti molekularni genetiky v lekarstvi (V. Vonka), o archeologicko-biologickem vyzkumu odpadu ceskych stredovekych mest (P. Pokorny), o vyvoji spolecenstev rostlin a zivocichu v Praze v pripade zniceni tohoto mesta (J. Sadlo), o nejvyznamnejsich fyzikalnich objevech ve 20. stoleti (J. Bicak), a o nerostnych surovinach v Ceske republice (M. Kuzvart). Kratsi prispevky se tykaji vyreseni systematickeho postaveni xenoturbely (mlz), vlivu tezby nerostnych surovin na zivotni prostredi a mnoha jinych temat, v cisle je i zkraceny preklad jedne kapitoly z knihy K. Warwicka "Pochod stroju".

Toto cislo potvrzuje muj predchozi zaver, ze se Vesmir stale vice odklani od popularizace vedeckych poznatku a misto toho uverejnuje katastroficke a jine fantazie, ktere maji s vedou jen malo spolecneho. Mnohemu z toho, co se v nem pise, jsem nedokazala porozumet.

V clanku o urbanizaci se na str. 128 v odstavci nazvanem "Konec obdobi rychleho rustu" uvadi: "Jsme na konci nebo se blizime konci obdobi rustu a vstupujeme do obdobi nezvykle nerustove rovnovahy ci rustu podstatne zpomaleneho, ktere v rozvinutych regionech byva spojeno se stagnaci rustu obyvatelstva a zcasti i se ztratou politickeho vyznamu starych kontinentu (zejmena Evropy). Pritom se vynoruji otazky, jako napr.: Co se stane, jestlize se neukonci modernizace tretiho sveta?"

V clanku neni nikde vysvetleno o rustu, resp. rovnovaze ceho autor hovori. Nemel autor misto stagnace rustu obyvatelstva na mysli stagnaci rustu pocetnosti obyvatelstva? Co autor mini ukoncenim modernizace tretiho sveta? Je mozne si pri neustalem vedeckotechnickem vyvoji predstavit, ze by modernizace byla nekdy ukoncena?

V clanku o populacnim vyvoji lidstva se na str. 130 pise toto: "Pocatek demograficke revoluce byl spojen s postupnym snizovanim umrtnosti a nasledne s poklesem urovne porodnosti. V prvem pripade slo predevsim o pozitivni dusledky ekonomickeho a socialniho rozvoje, v pripade druhem zejmena o dusledky zmen v chovani obyvatel, v pretvareni hodnotove hierarchie, v niz hlavniho vyznamu nabyvala preference zivotni urovne, spojena se zvysenou racionalitou."

Tomu jsem vubec neporozumela. Ekonomicky a socialni rozvoj, zmeny v chovani obyvatel i pretvareni hodnotove hierarchie jsou navzajem propojene deje, ktere neexistuji jeden bez druheho. Jestlize pokles porodnosti byl dusledkem zmen v chovani obyvatel a pretvareni hodnotove hierarchie, potom musel byt i dusledkem ekonomickeho a socialniho rozvoje, stejne jako v pripade snizovani umrtnosti. Autor to v dalsim odstavci na str. 130-131 potvrzuje:

"Znacne odlisnosti v prubehu, dusledcich i sirsich souvislostech demograficke revoluce nachazime u populaci rozvojoveho sveta. Tento typ je charakterizovan predevsim tim, ze zatimco umrtnost v prve fazi demograficke revoluce klesa, porodnost roste. ... Behem demograficke revoluce se timto zpusobem vyznamne a rychle zlepsily zejmena hygienicke pomery a lekarska pece o obyvatelstvo, coz se projevilo rychlym poklesem umrtnosti (zvlaste kojenecke) a do znacne miry i rustem porodnosti. Demograficke chovani obyvatelstva se vsak nezmenilo, resp. zmenilo se, ale se znacnym zpozdenim, odpovidajicim zaostavani ekonomickeho a socialiho rozvoje."

A dale autor uvadi: "Vyjimecny narust svetove populace je jiste zavazny jak z hlediska ekologicke unosnosti, tak z hlediska vetsiho nebezpeci spolecenskych konfliktu. Relativni ukonceni tohoto rustu je ovsem podmineno v prve rade dovrsenim demograficke revoluce jakozto kvalitativni promeny reprodukcniho chovani obyvatelstva. K tomu dojde zhruba v polovine pristiho stoleti, pricemz zasadni ovlivneni prubehu demograficke revoluce neni pravdepodobne realne (pozn. JPH: ovlivneni cim?). Avsak i po stabilizaci poctu obyvatelstva sveta nebude "rust" socialnich a ekologickych tlaku ukoncen. Klicovy neni totiz samotny pocet obyvatel, ale ekologicke a spolecenske chovani obyvatelstva, a tedy i jeho socialni organizace. ... V tomto smyslu je problem populacniho rustu stejne jako dalsi globalni problemy zavisly na integralnim spolecenskem vyvoji sveta, na globalnim dokonceni modernizacniho procesu."

To uz je druhy clanek v tomto cisle, v nemz se mluvi o dokonceni modernizacniho procesu, ale ani jeden z autoru nevysvetluje, co tim mini. Na zaklade ceho autor usuzuje ze se pocet obyvatel stabilizuje? Vzdyt uz ted v rade zemi dochazi k prirozenemu ubytku poctu obyvatel a tomuto trendu se nevyhnou ani ostatni zeme.

V clanku na str. 144 jiny autor pise: "Mne osobne se libi pomysleni, ze Prazaci - vltavska krev - Prahu nedaji a radsi ji zbouraji ... ". Na zaklade teto katastroficke myslenky hodici se do nejakeho humoristickeho nebo sci-fi casopisu pak rozviji svoji predstavu o osidlovani mestskych trosek zviraty a rostlinami v pristich vice nez 500 letech. Jedine realne moznosti zniceni Prahy, t.j. valecne akce a zasah vesmirnym telesem (planetka, kometa) zamerne opomenul a tim rezignoval na vedeckou serioznost. Je s podivem, ze Vesmir takoveto clanky uverejnuje.

V recenzi knihy Postmoderni stroj se na str. 166 uvadi: "Jde o subjektivizaci poznani take v dnesni vede? Domnivam se, ze urcite rysy, i kdyz snad v ponekud jine poloze, se zacinaji ve vede objevovat. Jde o takove rysy, jakymi jsou pojeti pravdy jako dobre zduvodnene viry v to, jaka skutecnost je, nebo chapani pravdy jako toho, na cem se vedci shodnou."

Za takoveto tzv. postmoderni nazory byl Vesmir jiz drive kritizovan. Jestlize nekdo chape pravdu takto, pak to nema s vedou nic spolecneho. Ve skutecne vede o pravdivosti tvrzeni rozhoduji dukazy ziskane bud pozorovanim nebo logickou uvahou.

Neuveritelnou smes nesmyslu jsem nasla v prispevku na str. 166-169. Opakuje se v nem tema zname z vedecko-fantasticke literatury, totiz nepratelsky vztah lidi a robotu. Myslim si, ze pokud uz se redakce rozhodla takovyto pavedecky prispevek uverejnit, mela jej doprovodit kritickym vyjadrenim odbornika.

Autor napr. pise: "Otazka pravidel pro roboty samozrejme souvisi s tim, jak inteligentni roboticke stroje zmeni nas lidsky svet. Zucastnil jsem se nekolika rozhlasovych debat na toto tema ve Spojenych statech a v Jizni Africe. Hlavni otazky znely: Budou moci stroje samy rozhodovat o sve budoucnosti? a Maji stroje dostat volebni pravo?"

Obe tyto otazky vychazeji z nepochopeni realneho vztahu mezi lidmi a inteligentnimi stroji. Zatimco lide, stejne jako jine zive bytosti, existuji ve forme mensiho nebo vetsiho poctu biologickych jedincu, inteligentni stroje budou vytvaret jeden celosvetovy system. Ptat se, jestli stroje budou moci rozhodovat o sve budoucnosti a jestli maji dostat volebni pravo, ma asi takovy smysl jako ptat se, jestli jednotlive casti lidskeho tela mohou rozhodovat samy o sobe a jestli maji mit pravo volit.

Autor uvadi: "Moje vlastni teze: Dnes mame spolecnost ovladanou lidmi, v niz jsou stroje podrizeny lidem, protoze lide jsou inteligentnejsi. Pravdepodobne vsak stroje brzy budou myslet lepe nez lide, a pak budeme mit spolecnost ovladanou stroji. Lide se ocitnou - pokud vubec budou existovat - v roli podrizenych. ... Muzeme ocekavat, ze ve spolecnosti ovladane stroji budou mit politicka prava i lide? To je velmi pochybne. Zaprve neni jiste, ze stroje budou mit takovy politicky system, jaky mame dnes. ... Zadruhe budeme daleko mene inteligentni nez stroje, a ty nam nedaji sanci, abychom mluvili do veci, ktere budou ridit inteligentneji."

To je dalsi priklad nepochopeni realneho vztahu mezi lidmi a inteligentnimi stroji. Dokud bude na Zemi existovat dostatecny pocet lidi, urcite budou mit nejaky politicky system a nejaka politicka prava. A to i tehdy, kdyz inteligence stroju prevysi inteligenci lidi jakozto biologickych bytosti. (Socialni systemy nekterych druhu hmyzu take existuji, i kdyz jsou na Zemi soucasne i mnohem inteligentnejsi bytosti.) Naproti tomu inteligentni stroje nebudou mit zadny politicky system, tedy ani takovy, jaky maji lide dnes. A to z toho duvodu, ze budou celosvetove integrovany do jednoho celku prirovnatelneho k jednomu biologickemu jedinci.

Dale autor uvadi: "Predstavte si, ze ... dlouho lide ovladali zemi a nejsou ochotni predat vladu nove rase, ackoli ji sami stvorili. Ze vsech sil se proto pokouseji znicit ji az do posledniho jedince, a priste uz podobnou chybu (stvoreni) neudelaji."

Tato tvrzeni naznacuji, ze autor nerozumi procesum biologicke a psychicke evoluce. To, ze nejaky biologicky druh da v prubehu sveho vyvoje vznik jinemu, inteligentnejsimu druhu, je jeho uspechem a ne chybou. Je nesmysl predpokladat, ze lide, kteri s tak obrovskym usilim vyvijeji inteligentni stroje, by je v budoucnosti chteli znicit.

V prispevku se pise take toto: "Vime, ze existuji velke, velmi mocne stroje pocitacoveho typu. Vime take, ze uz existuje obsahla komunikacni sit. A konecne zname rozlicne roboticke stroje ruznych tvaru a velikosti. Prave kombinace techto ruznych prvku by se lide meli obavat. ... Bude to nejspis sit stroju s pocitacovymi nebo jinymi fyzickymi schopnostmi, vcetne robotu ruznych tvaru a velikosti. Inteligence je rozprostrena po teto siti a jedina moznost, jak takovy system porazit, je zniceni site jako celku. ... Lide se ale porad jeste zdaji byt dost inteligentni na to, aby vypnuli sit a sli od toho - jsou totiz otroky z vlastni volby."

Tady uz autor uvazuje realisticky, kdyz uvadi, ze budouci strojova inteligence bude predstavovat kombinaci pocitacu, komunikacni site a mechanickych zarizeni-robotu. Ale stejne jako mnoho jeho predchudcu, je stale v zajeti predstavy, ze lide musi bojovat s inteligentnimi stroji a roboty a ze je treba zabranit tomu, aby strojova inteligence ziskala prevahu nad lidskou inteligenci. Tato predstava je zcela nevedecka. Ve skutecnosti je lidska inteligence a strojova inteligence stale jednou a toutez inteligenci a nema zadny duvod bojovat sama se sebou. V prubehu vyvoje dochazi jenom k tomu, ze se postupne meni materialni zaklad teto inteligence, t.j. biologicke struktury, v nichz kdysi vznikla, jsou nahrazovany strukturami abiotickymi.

A nakonec autor rika toto: "Jakmile bude inteligence stroju srovnatelna s lidskou ... lidska rasa, tak jak ji zname, prestane existovat. ... A na to vsechno nebudeme cekat miliony nebo jen tisice let. Prijde to v pristim stoleti, mozna za petadvacet let, a velmi pravdepodobne driv nez v roce 2050. Jeste za zivota mnoheho z nas budou lide podrizeni siti inteligentnich stroju, jez jsme stvorili. Hodne veci, ktere delame ted, tomuto procesu pomahaji, a dokonce ho urychluji. ... Copak nemame dost rozumu, abychom si uvedomili, kam to privedeme? Prece nemuzeme byt tak hloupi, abychom ridili svoji vlastni destrukci!"

Clovek jako biologicky druh opravdu zanikne v historicky kratke dobe, ale nebude to jeste v pristim stoleti, jak uvadi autor. Potrva to nejmene 200 let a spise jeste dele (az nekolik tisic let). Soucasne s nim zanikne temer cela biosfera, t.j. vsechny rostlinne a zivocisne druhy. Jejich misto na Zemi zaujmou technicky vysoce vyspele, inteligentni stroje spojene do jednoho celosvetoveho systemu. Lide jsou sice vedomymi ucastniky tohoto evolucniho procesu, ale nemohou jej zastavit. Neni to proto, ze by byli tak hloupi, ale prave naopak, z toho duvodu, ze dosahli tak vysoke inteligence. Jejich inteligence (rozum) se na rozdil od inteligence jinych zivocichu dokaze obejit bez biologickych struktur a dale se vyvijet mnohem rychleji ve strukturach abiotickych, tedy ve strojich.

Minule cislo me tak "nadzvedlo", ze jsem se z toho plesu abstinentu vratila domu po ctyrech. Proto jsem byla zvedava, co zajimaveho prinasi Vesmir, 1999, cislo 4. Na titulni strane je mikrofotografie zobrazujici nejake blize neuvedene morske organismy nebo jejich casti, uvodnik I. M. Havla se tyka subjektivity ve vedeckem poznavani. Hlavni clanky pojednavaji o zablescich kosmickeho zareni gama (R. Hudec), o vyznamu klonovani zivocichu pro ziskavani nahrad lidskych tkani a organu (J. Fulka, J. Motlik), o funkci mezanglialnich bunek v ledvinach (E. Travnickova), o pocitacovem modelovani molekul a krystalu (P. Capkova), o systematice prvoku a puvodu mitochondrii (J. Lom), o hypoteze symbiotickeho puvodu mitochondrii (A. Markos), o fosilnich koralovych utesech na Morave (J. Hladil) a o smerech socialniho, politickeho a nabozenskeho vyvoje lidstva (J. Krejci). Kratsi prispevky se tykaji elektronickych cidel pro vnimani vuni, chovani lidi a lidoopu ke svym starym jedincum samiciho pohlavi, pravdy a omylu v historii vedy a mnoha jinych temat.

V clanku o trech desetiletich existence hypotezy symbiotickeho puvodu mitochondrii se na str. 208 uvadi: "Lze ji (pozn. JPH: tuto hypotezu) shrnout takto: V bakterialnim svete se objevil eukaryont, ktery toho po metabolicke strance moc neumel, m.j. nebyl schopen dychani ani fotosyntezy. Jedinou jeho evolucni vyhodou bylo, ze byl dost velky a diky cytoskeletu mohl pohlcovat (endocytovat) prokaryontni bunky a zivit se jimi. Neco jako nedokonala ameba. ... Ne kazda pohlcena bakterie se vsak nechala stravit. Nektere z nich se staly parazity, a kdyz uz se jednou dostaly do cytoplazmy nasi praameby, tezily z bohateho prostredi a stravily naopak ony ji. Mezi obema moznostmi je siroka paleta vztahu symbiotickych. A tak se jedna skupina, alfa-proteobakterie, spojila s nasi amebou, "dychala pro ni" a postupne se z ni vyvinul novy typ organely - mitochondrie."

Autor nazyva tuto hypotezu teorii, i kdyz je zrejme, ze je v ni rada nejasnosti a ze o jeji spravnosti lze pochybovat. Podstatna cast clanku se netyka vzniku mitochondrii, ale toho, jak se "v bakterialnim svete objevil eukaryont". Autor pak uvadi, ze podle nejnovejsich predstav jsou oba tyto procesy (t.j. vznik eukaryontu a vznik mitochondrii) totozne. Totiz, eukaryonti pry vznikli splynutim dvou bunek, jedne archealni a jedne bakterialni, pricemz bakterialni bunka se zmenila v mitochondrii. Jedna eukaryoticka bunka by tak odpovidala dvema bunkam prokaryotickym. Autor dodava "... nekde cestou se objevil cytoskelet - a mame praamebu nebo prabicikovce, ... ". O tom, jak vznikly vsechny ostatni organely eukaryotickych bunek se nezminuje.

Tema je to velice zajimave. Myslim si ale, ze vznik eukaryotickych bunek byl natolik zasadni evolucni zmenou, ze je nemozne jej vysvetlit jednoduchym splynutim dvou ruznych typu prokaryotickych bunek. Vzpominam si, ze jsme se uz davno ucili, ze eukaryoticke bunky jsou vlastne integrovane kolonie prokaryotickych bunek. Uvnitr takoveto kolonie jedincu jednoho urciteho mikrobialniho druhu soucasne s integraci dochazelo i k diferenciaci puvodne stejnych prokaryotickych bunek, cimz vznikly ruzne organely, vcetne mitochondrii a jadra, jez obsahuje geneticky material odpovidajici genetickemu materialu vetsiho poctu prokaryotickych bunek. Podle toho by vznik jednotlivych eukaryotickych bunek z kolonii bunek prokaryotickych byl obdobou vzniku mnohobunecnych organismu z kolonii prvoku.

Aprilovy clanek "O nezabijeni babicek" na str. 225-227 je skvely. Je v nem mnoho veci tak nadherne propleteno, ze i kdyz jej cely prectete, budete toho vedet tolik, jako kdybyste ho vubec necetli. Autor napr. pise: "V diskusich ... se ukazalo, ze se verejnost intenzivne zajima o problematiku nezabijeni babicek, nebot citi, ze z teto lidske (ne)cinnosti plyne cosi zasadniho o lidskem humanizmu. ... Kdo neni antihumanista, je nutne kulturni sovinista, ne-li rasista. ... Nejprve je ovsem treba pokusit se vyvratit vzity predsudek, ze clovek dela to, co si mysli, ze dela, a kdyz si nemysli, ze to dela, tak dela neco jineho. ... Kultura zpusobuje, ze se clovek muze chovat i nesmyslne - kultura vubec skodi. ... Vsichni lidoopi maji - ve srovnani s ostatnimi primaty - zpozdenou pubertu, nejvic lide. (pozn. JPH: ve Vesmiru, 1999, c.2 tentyz autor napsal "Ted uz vime, ze zadni lidoopi neexistuji ...") ... Co s tim?

... Navic se babicka hodi i v pozdejsim veku svych vnoucat - proste se o ne stara a hlida je, takze rodice mohou chodit do prace. V nasi spolecnosti, kde celkem nikdo nic nedela, by to snad ani nemuselo byt, ... Matka je svemu diteti pribuzna na 50 procent, otec prumerne na 40 procent. Pokud by se mel starat o dite sveho syna, ma uz 36procentni pravdepodobnost, ze nedela dobre, ... lidskou samici obvykle nasleduje cely roj ruzne odrostlych, nicmene stale nesamostatnych potomku. (Zvlaste excesivnim pripadem jsou v nekterych kulturach tzv. doktorandi.) ... Menopauzni vek je pak proste kompromisem mezi snahou samice nadelat co nejvic deti, redukci rizika, ze nektere deti uz nedovychova, a redukci rizika, ze v okamziku ovdoveni bude jeste k svetu a o sve deti proto prijde. ... Tot pravy triumf humanismu!"

V prekladu prednasky o vedeckych omylech se na str. 229 pise: "Naprogramuji si mozky na tento zpusob mysleni (pozn. JPH: je mineno prevladajici mysleni v dane dobe) a pak se snazi stejne naockovat nevinne - tomuto zpusobu se nekdy rika vzdelavani. Podvratne akce vuci teto vedecke ortodoxii jsou nasilim potlacovany - nyni napriklad cenzurou, nebot vedecke prace se posilaji recenzentum. To jsou spravni vedci, kteri ihned vetuji cokoliv revolucniho; kdyby se takto nechovali, ohrozovali by tim svou vlastni reputaci, jakmile by se prokazalo, ze nova myslenka je spatna (a ona take obycejne byva spatna), a jeste vice, kdyby se zjistilo, ze nova myslenka je spravna, protoze by to snizilo hodnotu jejich vlastnich praci. ... Kosmologie je dnes prevazne zalozena na slepe vire, ze cerveny posuv galaxii je dopplerovsky, ale co kdyz to neni pravda? ... A tak je docela rozumne zustat zdrave skeptickym vuci soucasnym koncepcim, zvlaste vuci tem, jez jsou tak samozrejme, ze se o nich uz ani nemluvi."

Tato slova byla pronesena pred ctvrt stoletim, v roce 1974, ale stale plati. Pouzivany zpusob organizace vedecke prace a hodnoceni vedcu neumoznuje, aby tomu bylo jinak. Vedecka cenzura pusobi jako ochrana vedy pred pavedou, ale soucasne vede k tomu, ze chybne nazory ve vede samotne dlouho pretrvavaji. Mnozi vedci rozhorcene vystupuji proti ruznym pavedeckym predstavam a jejich siritelum, avsak jen malokdo z nich si uvedomuje, kolik chybnych predstav je ve jejich vlastnim vednim oboru.

Ve zprave o objevu maleho telesa Slunecni soustavy s drahou velmi podobnou draze Zeme se na str. 230 uvadi: "Gareth Williams ze Smithsonova astrofyzikalniho centra Harvardovy univerzity v Cambridzi teleso pozoroval ... ". Pokud vim, na Harvardove univerzite zadne Smithsonovo astrofyzikalni centrum neni. Autor mel asi na mysli Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, coz je spolecne pracoviste Harvardovy univerzity v Cambridge (Massachusetts) a Smithsonova ustavu ve Washingtonu (D.C.). Zakladem tohoto spolecneho pracoviste byly hvezdarna Harvardovy univerzity (Harvard College Observatory) v Cambridge, zalozena v roce 1838, a Smithsonova astrofyzikalni observator (Smithsonian Astrophysical Observatory), zalozena v roce 1890 ve Washingtonu a v roce 1955 prestehovana do Cambridge. V roce 1973 byly obe tyto cambridgeske hvezdarny slouceny do jednoho spolecneho pracoviste s vyse uvedenym nazvem, ktere ma nyni priblizne 300 vedeckych pracovniku a asi 500 dalsich zamestnancu.

Zpet na zacatek

This page hosted by Get your own Free Home Page