Get your own Free Home Page
To jsou slova prof. Vladimíra Vlasáka, našeho zřejmě nevýznamnějšího pedagoga hry na bicí nástroje. Když totiž zahajoval v šedesátých letech jejich opravdu systematickou výuku na pražské Konzervatoři, "modlil se, aby měl někoho zkušenějšího, s kým by se mohl o metodice poradit".
Dnes je prof. Vlasákovi 67 let a je už sedm let v učitelské penzi. Setkal jsem se s ním na koncertě Les Percussions de Strasbourg a zeptal se ho, jaký je jeho názor na tento - zřejmě kontroverzní - koncert. Při debatě o něm jsme však začali zabíhat do stále širších souvislostí spojených s bicími nástroji, a tak nám bylo brzo jasné, že se nad touto problematikou musíme sejít k ucelenějšímu rozhovoru. Témata byla předem dohodnuta a byla širší než na jeden článek: učitelské a umělecké osudy prof. Vlasáka, perspektivy bicích, ale také zmíněná návštěva Les Percussions de Strasbourg. Přemohl jsem tedy novinářský zlozvyk skákat lidem do řeči a nechal raději co nejdéle plynout vzpomínky a úvahy pana profesora...
- Učil jsem na pražské Konzervatoři třicet let s cílem, aby měly bicí nástroje rovnoprávné postavení s ostatními nástroji. Také studium bicích musí být stejně náročné jako v ostatních oborech. Snadno se to řekne, ale když začínáte učit a nemáte k dispozici žádnou metodiku, musíte ji sami vytvořit. Musíte získat nebo napsat instruktivní literaturu; musíte získat i repertoár, vytvořit učební osnovy. Samozřejmě také obstarat nástroje - a ty jsou nesmírně drahé, takže si je nemůže nikdo sám koupit. Pak nastane organizování koncertní činnosti. (I v cizině vznikají často právě kolem škol nejrůznější kulturní projekty, neboť školy mívají to počáteční vybavení.) Když už absolventi ovládají své nástroje, potřebují najít uplatnění po odchodu ze školy. A na těchto několika jednoduchých bodech jsem vlastně strávil celý život... Mnoho skladeb jsem koupil při koncertních cestách s orchestrem FOK po cizině. Teď dávám ten svůj archiv do pořádku a budu ho půjčovat studentům.
V dobách, kdy nebyl velký styk se zahraničím, museli jsme všechno dělat sami, a tak vlastně vzniklo to, čemu se někdy říká "česká škola bicích nástrojů". Řekl jsem si, že už nejde dělat bicí jako dřív, kdy na ně hráli buď amatéři nebo dechaři, kterým vypadaly zuby... Během těch třiceti let vznikl - a bohužel také zanikl - Pražský soubor bicích nástrojů.
Za šestiletého pražského působení Dr Amy Lynn Barber (USA) jsme založili Společnost perkusionistů, která mj. uspořádala třikrát Pražské dny bicích nástrojů. Zatím poslední akce byla v Brně, kde jsme spolu s brněnskou Konzervatoří pořádali celodenní semináře, koncert a konferenci na téma Bicí nástroje v hudbě 20. století.
Amy založila nadaci Prague Percussion Project, díky níž jsme v roce 1993 koncertovali v USA. Tehdy bylo při koncertech v rámci Art Society International Convention s velkým úspěchem uvedeno i Kabeláčových 8 invencí.
V posledních pěti letech jsme často zvali zahraniční kolegy, např. kanadský soubor Nexus, soubor stuttgartské Vysoké školy a Basler Trio. Tyto kontakty nepochybně přispívají ke zvyšování našich cílů, a jsme-li pak přijímáni mezi takovouto elitou jako rovnocenní, zdvihá nám to sebevědomí.
- Kam byste tedy řadil mezi těmito kontakty letošní návštěvu Les Percussions de Strasbourg ?
- Pokud jde o rozvoj bicích nástrojů u nás, byly obě předchozí návštěvy Les Percussions de Strasbourg (v r. 1967 a 87) určitě z těch nejvýznamnějších. V této souvislosti chci připomenout, že Les Percussions de Strasbourg nám byli inspirací k založení Pražského souboru bicích nástrojů, že pro ně psal prof. M. Kabeláč a u jejich zrodu stál P. Boulez.
Ačkoli byla i ta letošní návštěva velmi milá, nesplnila mé očekávání, a to především po stránce dramaturgie. Nejlépe vyzněla prostorová skladba M. Kopelenta Jemné bytosti v pohybu. Měl jsem pocit, že skladba odpovídala názvu: jemná, barevná i pohyblivá - podle zásady, že bicí nástroje nejsou pro hřmot, hluk nebo efekty, ale že jim lze svěřit hudbu.
Manouryho skladba Métal byla hrána jenom na kovové nástroje, tzv. sixeny, které navrhl skladatel I.Xenakis. Mají zvláštní pronikavý zvuk a někdy po fortissimu ve stop-timu vzniká krásný efekt nebeské ozvěny. Sixeny mají neurčité ladění, které připomíná čtvrttónovou hudbu A. Háby. S takový zvukem by se mělo šetřit jako se vzácným kořením. Trvá-li tato skladba déle než půl hodiny, je pro posluchače neúnosná.
Zvláštní kapitolou bylo uvedení výběru z 8 invencí. Členové Les Percussions de Strasbourg tím chtěli vzdát hold M. Kabeláčovi, ale příliš se to nepovedlo. Autor předepisuje přesné metronomické údaje, které soubor nerespektoval, a předváděl svou technickou dovednost do té míry, že se vytratila původní hudba. Z tohoto výběru si mohli posluchači jen těžko udělat obrázek o kvalitě 8 invencí. Škoda.
Poslední skladba - Persephassa I.Xenakise - byla opět prostorová. Xenakis patří k nejradikálnějšímu směru evropské avantgardy. O této skladbě bylo v programu mnoho moudrých slov, ale po jejím provedení jsem si nedokázal dát obé do souladu. Po koncertě jsem zaslechl několik kladných i záporných názorů, např.: "Je to geniální skladba. Něco tak dokonalého vytvořit jednoduchými prostředky je umění."; nebo: "Mnoho chaosu, silné dynamiky a nehudebních prostředků."; a jiný zase: "Skladba je dobrá, ale nelze ji provádět ve Španělském sále." - Já sám si myslím, že jestliže patří autor k nejradikálnější avantgardě, bude psát hudbu provokativní, neobvyklou a ne pro každého. Dal bych zapravdu hlasu, že do Španělského sálu nepatřila. Kdo je tedy vinen: autor nebo dramaturg?
Ať tedy Les Percussions de Strasbourg přijedou zase, ale s jiným programem a do jiného sálu (např. do zrestaurované Smetanovy síně).
x x x
- Může Afrika osvěžit středoevropskou hudbu?
- Africký rytmus fascinuje, provokuje k pohybu, ale je jednotvárný, takže to nezasvěcený Evropan nevydrží dlouho poslouchat. Obdobně je tomu s orientální hudbou. Jako inspirace ovšem obě působí. Tak tomu bylo a je zejména v Americe. Když byla osídlována, přijelo tam mnoho lidí z Afriky, Latinské Ameriky a z Orientu a každý si rozbalil svá fidlátka. Právě tam vznikl jazz, do nějž se to všechno vlilo.
Jako celek tedy skladatelé africkou hudbu nepoužívají, ale nechávají se jí ovlivňovat. Příkladem toho je třeba zrovna zmiňovaných Kabeláčových 8 invencí. Prof. Kabeláč byl vůbec takové inspiraci otevřen. Jednou třeba přišel úplně unesen indickým koncertem, kde byl sitar doprovázen na baja a tabla. Našel tehdy další rozměr bicích: že mohou vyloženě "mluvit". Tabla totiž mají svou "solmizaci", kterou vlastně napodobují.
- Hovoříme ve velmi globálních rozměrech: osídlování Ameriky, Indie, český spiritualista Kabeláč... Dokážeme asimilovat podněty vzniklé z jiného myšlenkového prostředí a společenského užití nebo z nich bude jen "orientální vůně"?
- To záleží na každém z autorů. Kabeláč to dokázal. Někdo jiný zase třeba užije jen nějaký prvek. Tohle nemůžeme předem odhadnout.
Vezměme třeba Stravinského Příběh vojáka. Je silně ovlivněn jazzem - a není to jazz! Takovou polyrytmiku, do níž se tu spojuje jazz s ruskou tradicí, ještě nikdo nepřekonal. Svěcení jara, Svatby - kolik je tam věcí, které dokázal asimilovat a udělat z nich svou skladbu!
- I v dnešním postmoderním světě tvoří skladatelé, kteří píší "obyčejné české" melodicko-rytmické motivy. Jak vidíte šance bicích v prostředí typicky české melodiky?
- Myslím, že ji mají! Každá doba měla jiné názory na jednotlivé bicí nástroje. Různá renesanční štěrchátka vymřela a z bicích zůstaly jen tympány, jež ovšem dosáhly určité závažnosti. Teprve romantismus začal přibírat nástroje, které přišly z Orientu a užívaly je turecké janičářské hudby. Zvonkohra, buben, činely, triangl - všechny byly užívány už za Mozarta, a pak xylofon, bubínek a tamburina, atd. Máme je dnes za něco úplně přirozeného, a přitom nepocházejí z Evropy. Ta dala světu nádhernou klasickou a romantickou hudbu, jakou nikdo nemá, ale bicí jsme přijímali odjinud.
Kromě Stravinského se ve 20. století proslavili bicími i Bartók a Orff. Také bicí z Janáčkových partitur jsou velmi zajímavé hraní. Jejich hudba má nyní velký vliv na další skladatele píšící pro bicí. -
Kolik barev dávají bicí! Na housle můžete možná skřípat a ťukat, ale víc už s nimi neuděláte. Totéž s trubkou.
- Máte pravdu: tlučení do houslových strun se málo využívá, pomineme-li "col legno". Kdysi jsem ale viděl jednu středověce-folklórní maďarskou rockovou skupinu, jejíž člen tloukl holí do strun jakýchsi prahouslí tam, kde se většinou smýká...
- Běžné klasické nástroje jsou zkrátka vyčerpané! A v tuto chvíli vstupují na scénu bicí, jejichž nástrojová kvalita je - podle mne - veliká. Třeba marimbu, jež pochází z Afriky, zdokonalili tovární technologové do neuvěřitelné kvality, takže na ni L.H. Stevenson hraje virtuózně Bacha. Ani orchestry, ani školy už dnes nemohou být bez vibrafonu, zvonkoher, zvonů.
I mezi perkusionisty dnes proniká specializace protože marimba a vibrafon, to je podobný rozdíl jako klavír a varhany. Nikdo by nemohl umět hrát stejně dokonale zároveň na kovové, blanozvučné, na zvony, conga, bonga, atd.
Bicí mají velmi významnou a pradávnou minulost - ale stejně velkou mají i budoucnost! Bude stoupat jejich význam stejně v sólových recitálech a komorních skupinách jako ve velkých orchestrech.
- Myslím, že naše folklórní rytmické inspirace - mám na mysli mateníky a rytmy z Podluží - nebyly prozatím dostatečně využity, že?
- Vůbec ne! Máme polku a valčík. Pěti-, sedmi- a devítiosminové takty dělají problémy ani ne tak muzikantům jako některým dirigentům. Přitom Rumuni a Bulhaři v tom jedou docela přirozeně. I v naší lidové hudbě jsou zajímavé rytmy, ale té symfonické jakoby se to ani netýkalo...
- Jak vidíte perspektivu počítačové hudby ve spojení s bicími a rytmem?
- To nezastavíte a bude se to pořád vyvíjet. Stejně tak se ale budeme vracet k člověku. Hlavně v oblasti souhry totiž dokáže člověk to, co nedokáže stroj.
Děkuji za rozhovor!
Pavel Kozák
Get your own Free Home Page