Get your own Free Home Page
Les Percussions de Strasbourg
Španělský sál Pražského hradu
12. října 1995
Marek Kopelent - Jemné bytosti v pohybu
Philippe Manoury - Métal
Miloslav Kabeláč - 8 invencí
Iannis Xenakis - Persephassa
Štrasburské virtuózy na bicí předcházela před jejich třetí cestou do Prahy skvělá pověst - a tomu odpovídala i návštěvnost (alespoň první půle) koncertu. Té pověsti byli právi vlastně jen z hlediska nepochybné sehranosti. O Kopelentově skladbě se zmíním dál; jinak však je výsledným dojmem bohužel namísto monumentality spíše bezohlednost k posluchači kombinovaná se šarlatánstvím namísto rytmické rafinovanosti. Je to ovšem konec konců dobrý trest na dílem přece jenom snobštější publikum než na běžných koncertech. I na dávného koncertního harcovníka ovšem nemohl nezapůsobit impozantní instrumentář rozestavěný kolem celého Španělského sálu, a to - kromě pódia - ještě v dalších osmi bateriích, z nichž každá by vystačila skromnějšímu absolventskému koncertu.
Manouryho Métal je hudba tvrdá zvukově i myšlenkově. To by snad bylo snesitelné, ba zajímavé, kdyby byla o polovinu kratší. Jinak mi není jasné, proč je "smysl polyfonie v jeho dílech naprosto zřejmý" (citáty jsou z programu). Métalu se to netýkalo: je skoro celý v unisonu, nepovažujeme-li za polyfonii jev, jaký by asi dělalo několik zvonů daleko od sebe, kdyby se pokoušely zvonit zároveň - tedy drobná rozrůznění.
Xenakisova Persephassa je možná dimenzována na palác sportu v Lužnikách; Španělský sál jí byl malý - tak extrémní to byla hlasitost! - ... - Možná, že J. Strauss vycházel ze středověké teorie o základnosti třídobého metra (neboť má Bůh tři osoby). Důležité ovšem je, že složil valčíky. Totéž ale nelze říci o Xenakisových spekulacích. Teoreticky by v nich měly být - podle Xenakisových vlastních výroků - jak "teorie třídění" a "logické funkce zbytkových tříd", tak i "zosobnění pozemských mocností a transmutace života prostřednictvím přiblížení se době kultů Adonise, Dionýza, Korybanta, Rhéy, doby, kdy bylo běžné obětovat zvířata nebo lidské bytosti". Prakticky však v nich má prostý český hudební publicista spíše obavu, aby za všechny uvedené paní a pány bohy nemusel obětovat ucho jako kanovník Roch za Annu Kouzelníkovu...
A dále už o českých skladatelích. Pro Kabeláčových 8 invencí bylo skoro štěstím, že z nich Štrasburští hráli jen čtyři. Podle žijících pamětníků prof. Kabeláče totiž údajně interpretovali ty pozůstalé invence docela mimo metronomové označení (většinou ve smyslu vyššího tempa). Celkem zbytečný řečnický výstup vedoucího souboru před tímto polo-cyklem, kdy uštědřil "Pražanům" dvě poklony mozartovštější než Mozart, v této souvislosti působil jako odvádění pozornosti.
Radostnější osud potkal Kopelentovu kompozici. Byla totiž hrána jako první, takže se setkala s publikem, které ještě neprošlo následující "masáží" (přesněji řečeno: Štrasburským SM-salónem). Protože Kopelent "ponechává představivosti posluchače k jakým asociacím jej hudba této skladby povede", mohu říci své asociace i já. Ty "jemné bytosti" jsou sice dočasné a porušené. Ve vrcholu skladby (ve chvíli, kdy se vrací úvod v plném a pevném zvuku) se však bytosti vrací k tomu, co viděly původně jen v přelétavých náznacích, aby to nyní spatřily tváří v tvář.
Z živé debaty po koncertu vyplynul rozhovor o bicích nástrojích, jejich výuce a komponování hudby pro ně s prof. Vladimírem Vlasákem z pražské Konzervatoře. Uvedeme jej v příštím čísle Harmonie.
Get your own Free Home Page