BARROCO ESPAŇOL - VOL. 1

deutsche harmonia mundi
Al Ayre Espaňol
ved.Eduardo Lopez Banzo
HHHH

Dávní filosofové se předháněli s ještě dávnějšími v důkazech, že "je tento svět nejlepším z možných". Nevím jak Vy, ale já mám o tom své pochybnosti. Co to může být za svět, když se z něj dovídáme docela přesně, co zrovna vyvádí blbeček Maradona, ale skoro vůbec nepřijde řeč na pořádné věci - třeba že španělští skladatelé Antonio Literes a José de Torres vymysleli bezmála před třemi sty lety cyklickou formu, která má po sérii recitativů a árií za dvě poslední části zpívaný menuet a grave?!

Nuže, trochu napravuje reputaci tomuto světu nový projekt sdružení Al Ayre Espaňol, jež vede Eduardo Lopez Banzo. Prozatím se nám dostal do ruky první díl plánované série objevů ze španělských archivů přelomu 17. a 18. století. Tehdy se na trůnu vystřídaly dynastie Habsburská s Bourbonskou, což mělo své důsledky i pro hudební vlivy, které umělci angažovaní u těchto dvorů importovali, a jež se pak šířily i mezi méně urozenými. To se střídá a prorůstá s útvary folklórního původu - villancico, malagueňa, jácara.

Projekt chce zaplnit bílá místa v diskografii - jak se praví v ediční poznámce - "neprávem opomíjených skladeb". Všichni dobře víme, že se tenhle obrat využívá v souvislosti se vším možným - jenže v tomto případě je to konec konců docela oprávněné.

Deska nás tedy (opožděně) seznamuje - kromě dvou již zmíněných - se jmény Cristóbal Galán, Francisco Valls a Juan Francés de Iribarren. Směs je to docela zábavná, nikoli nudná. Přitom je vidět, že muselo dát dost práce ji "namixovat", aby skladby udržely kvalitativní úroveň, a přitom byly různorodé. E. Lopez Banzo zřejmě postupoval ve svém výběru spíše "user-friendly" či prostě tržně, než striktně vědecky. Tak vznikl dramaturgický počin srovnatelný v našem prostředí řekněme s legendárními Staropražskými Vánocemi (FOK, Hercl, Supraphon, 1968). U takových desek nepochybujeme, proč se do nich hudebníci pouštějí, jakkoli v jejich dramaturgii nenajdeme autory očekávatelné na konzervatoři u přijímacích zkoušek z dějin hudby .

Interpretace je spíše temperamentní než tzv. "autentická". Přeloženo do češtiny: spíše Musica Bohemica než Antiqua; přesněji řečeno: dobou Antiqua, temperamentem Bohemica, výrazem Madrigalisté. Al Ayre mají dobré cítění metrických těžisk, jež nejsou "po německu" forsírována, ani nepřepadávají. Rytmus je pružný jako u lidí, kteří si to mohou dovolit, protože jsou rodilí muzikanti. Zpěváci jsou na výši, a totéž platí o instrumentalistech, hrajících na staré nástroje, popř. jejich repliky.

Přístup ansámblu k dynamice, to je hádanka vzkázaná na dálku středoevropským kritikům! Místo běžných kontrastů je totiž spíše působeno protikladem uměřeného výrazu a toho, čemu se mezi muzikanty říká "rozbalit to". Jindy zase dynamiku zastupuje prostý kontrast soli - tutti. Crescenda se vyskytují jen širokodechá, vázaná na dlouhodobé vzrůsty. Přitom motivy samy jsou propracovány do plastičnosti. - Plochy jsou také odstiňovány artikulací. Překvapivé jsou úseky se staccaty na naše zvyklosti velice krátkými.

Přiložený muzikologický rozbor, jehož autorem je J.J. Carreras, je velmi chvályhodný. Je totiž zároveň poučný, ale nepřetížený. Důkladnost je už na Západě zvykem, ne vždy však jde historicko-teoretická úroveň ve spojení s popularizační srozumitelnosti. Proti umístění před takovou poznámkou by jistě neprotestoval ani sám Velázquez,jehož Klanění tří králů je - nepochybně stylově - užito na obalu.


Index

Home


This page hosted by Get your own Free Home Page