Get your own Free Home Page
ASTRÉE AUVIDIS
A SEI VOCI
HHH
Není to nic lehkého - vrhnout na dílo G. Allegriho (a zvláště na jeho slavné Miserere) kriticko-realistický pohled. Je to dílo opředené legendami - a těch by jistě nebylo, nebýt zřejmé a staletí překračující závažnosti, jakou Miserere připisovaly osobnosti bdějící u Svatého Stolce nad leskem Velikonoc. Miserere se jednak stalo téměř kanonizovanou součástí sváteční liturgie, jednak objektem uspokojení senzacechtivého "lidu". To v souvislosti s historkami, mezi nimiž sice kraluje ta slavná - leč nedoložená - o malém Mozartovi, který Miserere podle sluchu zaznamenal, čímž prolomil jeho žárlivě střežený "copyright"; neméně barvité - ale daleko zaručenější - jsou historky o kastrátech, kteří onu skladbu interpretovali. (Přečíst si je můžeme v ediční poznámce k tomuto CD.)
Miserere zřejmě přitahuje pozornost dodnes, takže je i předkládaná nahrávka ověnčena několika cenami (ORPHÉE D'OR, les Victoires de la Musique Classique, 10 de Repertoire). Ne že by to byla nahrávka špatná - na druhé straně kdo ví, zda by je získala bez zmíněných legend. Kritik desky je tedy hned pod třemi nátlaky: milovníků církevní tradice, čtenářů poznámek pod čarou v dějinách hudby, a také porot udělujících ocenění. Cvičme se ale v říkání svých ALE - možná že to děláme za slabší povahy mezi členy porot...
Samo Miserere je vlastně jen půdorysem pro výstavbu té které realizační koncepce a její interpretace. Je tedy jakousi "modlitebnou", do níž každý přichází "s tím svým". Můžeme v něm také spatřit předchůdce partitur vázané aleatoriky. Svědčí pro to praxe z časů živé schopnosti improvizace (tehdy se museli hudebníci předem dohodnout kdy se kdo "blýskne") i ta pozdější, kdy byly realizace zaznamenávány, ovšem tak, aby zněly jako improvizace. Co je však pro Miserere nejpříznačnější, to je jakási nadčasovost, přesněji: mimočasovost; řekli bychom "egyptská" strnulost. Podporuje ji jeho forma s tichem místo meziher, po nichž jednohlasý chorál uvozuje polyfonické úseky skladby.
Postupně se kolem interpretace Miserere rozvinula věda sama pro sebe, která z něj činí kus pro znalce interpretace staré hudby i koloraturního zpěvu. Nevyhneme se sice několika kritickým slovům o zpěvu, pokud však jde o zmiňovanou povinnost interpreta dotvořit Miserere, zhostili se jí A SEI VOCI (vedení B. Fabre-Garrusem) velmi zajímavým - zaujatým, ale i atraktivním - způsobem. Je pro něj příznačné střídání prosté verze s dokonalým zdobením všech hlasů, zvláště však sopránu.
Souzvuk hlasů je kompaktní (jistě díky zpěvu bez vibráta); pak ovšem vyznívají skoky sopránu do výšek jako výkřiky. Některé počátky frází působí vskutku impozantním dojmem, jiné jsou však poznamenány intonační nejistotou. Ocenění zaslouží srozumitelná výslovnost.
Na komentáři k Allegrimu se podílí několik pisatelů, a tak je přiložený text snad až příliš různorodý. Díky tomu ale poskytuje mj. i zajímavý organizačně-ekonomický vhled do situace tehdejších pěveckých sborů i kariér osobností. Poznámky jsou však přetíženy jmény a daty, jež nejsou důležitá, což je bohužel na úkor výkladu hudby (s výjimkou zajímavé pasáže o proměnách stylů interpretace). Samozřejmě, že nechybějí texty v latinském originálu, francouzštině, angličtině a španělštině, ani stylová titulní stránka.
Kusem dějin psaných dnes je zmínka, kterou čteme nikoli bez závisti: o francouzském Telecomu, který je dlouholetým sponzorem nejen A SEI VOCI, ale i jiných vokálních záležitostí. Nezbývá tedy než se modlit za uvedení TOHOTO druhu "kompatibility" se Západem!
Rozhodně není tato deska přehlédnutelným kulturním činem, a ti, kdo se rádi vžívají do existenciálního stavu z jiných staletí, si ji jistě poslechnou víc než jednou.
Marie a Pavel Kozákovi
Get your own Free Home Page