Expedice „Sázava 1999“

9. srpna - 15. srpna 1999

Mnoho jsme slyšeli a četli o krásách Horního Posázaví, takže jsme se to letos vydali ověřit na vlastní oči, uši, nohy a kola. Počasí se zdá být stabilní, takže by se neměla opakovat nepříjemná situace z loňska na Šumavě, kdy jsme to museli předčasně zabalit.

 

pondělí 9. srpna

Vyrážíme v obvyklé sestavě – Vojta + taťka + odhodlání – s plnou polní a lesní v 8:45 z Olešnice. U Fandy jsme si natrhali zásobu letňáků, budou se nám hodit, až dojedeme do nehostinných končin Vysočiny. Dobře známou trasou Jílovice – Kramolín – Lipnice – Hrachoviště k hájovně U Činátla, tam tentokrát odbočujeme na Rajskou cestu. Po několika kilometrech potkáváme na cestě zmiji jak nohavici, skoro černou, krásnou. Než jsme vytáhli foťák, přestalo ji to očumování bavit a odešla jinam.

Tradičně se zastavujeme u jezu Pilař, pak naše obligátní svačinka v autobusové zastávce Kosky. Posilněni pokračujeme směrem Lutová – Žíteč – Mirochov – Rovenská cesta – Nová cesta – Dolní pstruhový rybníček. Napojujeme se na GREENWAY Praha – Vídeň, k Prokopskému kříži – Sedlo – Číměř. V hospodě Na rohu obědváme, já smažená játra, taťka selskou omeletu. Taky jsem k obědu vymlasknul svoje první celé malé pivo Regent 10.

Za Číměří ještě než stačíme nabrat aspoň trochu tempo, musíme zastavit. Takovému krásnému rybníčku na koupání prostě nelze odolat. Je tam vor z klád, brázdíme širé vody (rybníček má tak 50 metrů v průměru) a je nám fajn.

Po vykoupání a usušení vyrážíme na Kacležský rybník (nad ním první foto) – Kunějov – Člunek a po hlavní do Kunžaku. Počasí je oblačné, je teplo, ideální pro cestování.

U rybníka Komorník bloudíme, nechtěli jsme až k vodě, ale úzká pěšinka nám nedovolí odbočit do okolních křovisek, najednou se ocitáme uprostřed chatové osady na břehu rybníka. Jsme odchyceni domorodci a musíme absolvovat malý kvíz: kolik lidí vidíme v okolní trávě. Chvilku se rozkoukáváme a pak nám dochází, že všude kolem nás leží bezvadně zamaskované postavy, natřené zelenou barvou a zaházené trávou. (Asi nějaký místní zvyk.) Zdvořile odpovídáme, že je jich tam asi šest a opatrně se vytrácíme, abychom se obětí příští hry nestali sami.

Nacházíme cestu do Leštiny, pak Strmilov – Palupín – Zahrádky – Panské Dubenky – Kaliště – Horní Dubenky (to jsou jména!) – Nová Ves – Batelov – Dolní Cerekev – Kostelec. Do Jihlavy vjíždíme už se soumrakem, ptáme se domorodce, kudy na Studénky. Uklidněni, že je to asi jen pět kilometrů, vyjíždíme naznačeným směrem. Ten padouch nám ale neřekl, že je to skoro stejně vysoko jako daleko – tak hrozný trhák na konci náročného dne! Nějak jsme se tam vyškrabali, ale potíže nekončí. U Stolínů, kde jsme chtěli nocovat (bez ohlášení, to se nemá) není nikdo doma. Ustýláme si tedy před jejich domem v parčíku na návsi.

Ujeto 122,9 km (ABSOLUTNÍ REKORD za jeden den), průměr 14 km/h, čas jízdy 8:15, max. rychlost 53 km/h (do Batelova).

 

úterý 10. srpna

Nad ránem přišel déšť, vytáhli jsme pagelit. Vstáváme v parku ve Studénkách před čp. 2 v 8:25 hodin. „Moc klidu tu nebylo,“ říká taťka unaveně. (Mně se teda spalo dobře.) Po probuzení jsem se nudil, tak jsem si vytrhl zub.

Sjíždíme dolů do Jihlavy, na Masarykově náměstí v bistru snídáme koláčky a kakao jako mastňáci. Jdeme do ZOO, je parádní. Lenochod visí volně nad hlavami návštěvníků. Kromě koukání na zvířata si tady můžeme i zabagrovat na malém upoutaném bagru. Potkáváme tam mého učitele pana Slípku s rodinou, to jsme opravdu nečekali. Začíná pršet, zkoušíme to přečkat v pavilónu opic, kde jsou kouzelné maličké drápkaté opičky. Nic jsme nepřečkali, prší dál. Ze ZOO jedeme na náměstí, kupujeme novou baterku do kompjútru,  pak jdeme na oběd, teď už skoro leje. Obědváme v radniční restauraci, já smažák (že to ještě můžu!), taťka česnečku (to je jiný kafe!) a špagety po uhlířsku (to nemůžu zase já).

Po obědě vafle se šlehačkou u stánku na náměstí, lezeme na věž kostela sv. Jakuba. Spěcháme dolů, abychom stihli prohlídku podzemí v 16.00, ale je už vyprodáno. Kupujeme tedy vstupenky na 17.00 a ještě vyrážíme do města koupit přední světlo na kolo a mně láhev s držákem (já totiž ten první zlomil).

V podzemí se úžasně bavíme, je tam svítící chodba (stěny jsou prý pokryté sirníkem barya), průvodkyně tam blbne asi půl hodiny. Matláme si tím sajrajtem ruce a já i helmu, když se pak na to posvítí bleskem, je to jako v nějakém hororu. Když jsem se postavil ke zdi a průvodkyně na mě vypálila ten blesk, tak i když jsem poodstoupil, můj stín zůstal na zdi přesně tam, kde jsem ho nechal.

V Jihlavě mají zajímavé zařízení – stojánky na pitnou vodu, dva a půl litru za 5 Kč. No nekupte to – naplňujeme všechny nádoby a opouštíme Jihlavu směr Plandry – Bílý Kámen – Hlávkov, do Šimanova přijíždíme v 19:45. Chystáme se spát u Kalošů, zase bez ohlášení, což se nám už podruhé za dva dny vymstilo. Je tam zámek na plotě, rodinka v čudu, jen nějaká paní tam míchá ořechy a říká nám, že jsou pryč, což vidíme sami. Jdeme spát do sklaďáku.

Ujeto 31,4 km, průměr 11 km/h, čas jízdy 2:42, max. rychlost 52 km/h.

 

středa 11. srpna

Ve sklaďáku bylo sucho, nefoukalo tam, ale kromě nás se tam líbilo snad miliónu klíšťat. Divíme se, že jich máme jen 5 kouslých. Vyjíždíme na Větrný Jeníkov, tam snídáme klasicky na lavičce u samošky. Po mostě přejíždíme dálnici do Štoků. Na Vysočině se jezdí rychle, zvlášť z kopce – 58 km/h. Všechny cesty tady kopírují stejný model: vesnice v údolí u potoka, pak trhák nahoru, trhák dolů a další vesnice.

Po cestě do Polné začíná zatmění Slunce. Částečné zatmění sledujeme v Polné na náměstí u morového sloupu. Při největším zatmění je divné světlo (šedivé), je velká oblačnost, ale pozorovat se dá – koukáme přes diskety. Ve 12.30 to vrcholí, pak jdeme na oběd. Vojta smažák (no comment!), taťka čočkovou polévku a plec na žampionech s rýží. A jedeme dál – Hrbov – Špinov – Nížkov – SÁZAVA! U kamenného mostu máčíme nohy v řece, která dala jméno celé naší letošní výpravě. Přes Hamry pak přijíždíme do Žďáru nad Sázavou.

Po pěkné cyklostezce kolem řeky, kde je i cyklodrom, jedeme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Památka UNESCO je ale v rekonstrukci, dovnitř nesmíme. V 17.15 pokračujeme dál na Vysoké – Lhotka – Jiříkovice. Ženou se mraky, proto v půl sedmé zkoušíme, jestli sklaďák v Jiříkovicích je opravdu opuštěný. Plížíme se zadem jako Indiáni a zjišťujeme, že je opravdu opuštěný. Zalézáme dovnitř a dopisujeme deník, jezdí tu pár děcek na kole (pěkně mě štvaly), ale ve 20.00 už je klid. Večeříme rybičky a spíme královsky.

Ujeto 60,4 km, průměr 13 km/h, čas jízdy 4:26, max. rychlost 58 km/h.

 

čtvrtek 12. srpna

Důkladně odpočatí sedáme na kola už v půl osmé ráno. Z Jiříkovic jedeme do Radňovic a po silnici do Nového Města na Moravě. Snídáme u samošky Mainl, pak jedeme na Olešnou. Je to hodně z kopce a taťka volá, že ve mně bouchly saze, vytáhli jsme to až na 61 km/h. V Bystřici nad Pernštejnem navštěvujeme kostel a fotíme se u Cyrila a Metoděje. Přes Rodkov přijíždíme do Dolní Rožínky, proslulé zdejšími uranovými doly. Dojeli jsme bez překážek skoro až k těžním věžím a k bráně úpravny, moc rušno tady není, už je znát ohlašovaný útlum těžby. Dál Rožná – Jabloňov – Věžná, odtud po žluté 4,5 km (kriminál) na Pernštejn. Tady jsme usoudili, že už je čas to otočit – jsme 257 kilometrů od domova.   Hrad Pernštejn je jako z pohádky, prohlídka trvá hodinu a půl. V naší prohlídkové skupince si kromě hradu prohlížíme také jednoho pána – je to on, nebo ne? Je to opravdu ministr školství pan Eduard Zeman se synem! Jelikož taťku učil ve škole, dáváme se do řeči, jsou tu také na výletě, ale přijeli autem. Vzpomíná se na školní léta, na historický kroužek a na spolužáky, pan ministr má opravdu obdivuhodnou paměť.

Zpátky z hradu jedeme po silnici, na žlutou už nás nikdo nedostane. Věžná – Jabloňov – Rožná, tam si v hotelu Hájek dáváme obědovečeři (je půl šesté večer). U vedlejšího stolu sedí parta místních uranových horníků, po celou dobu co jsme tam byli se vydrželi bavit jen o práci. Určitě se tak bavili i včera, i předevčírem, a budou se tak bavit i zítra... Obdivuhodné.

Přes Dolní Rožínku a Blažkov přijíždíme do westernového městečka Šiklův Mlýn. V sobotu tady bude program, ale tak dlouho se zdržet nemůžeme. Procházíme městečkem, navštěvujeme saloon, úřadovnu šerifa, hřbitov, za městečkem táboří v teepee Indiáni. Je to paráda, někdy se sem musíme určitě vypravit na velké rodeo.

S těžkým srdcem opouštíme pohostinné městečko směrem na Zvoli, ve tři čtvrtě na devět se ukládáme ke spánku v lese 3 km před Novým Městem.

Ujeto 71,5 km, průměr 13 km/h, čas jízdy 5:26, max. rychlost 61 km/h.

 

pátek 13. srpna

Dnešní datum nevzbuzuje příliš optimismu, a jak se dále ukáže, něco na tom bude.

V lese se spalo skvěle (měli jsme slamníky ze sousedního pole) deset metrů od nás nocovalo srnčí. Startujeme až 9:20, snídáme opět v parku v Novém Městě a navrch si dáváme čerstvý langoš.

Po snídani jedeme po silnici do Žďáru nad Sázavou – Hamry – Najdek – tady cesta vede přes docela regulérní brod, to se moc nevidí, tak tedy brodíme Sázavu.

 

 

 

 

 

Za brodem si trochu zahorolezíme na Rozštípené skále, je to velmi zajímavý útvar, trénují tu i profíci, tak jim chvíli děláme publikum.

Zničeho nic přijíždíme na KONEC SVĚTA – budka a cedule oznamující, že tady končí Morava, a tedy i civilizace, a dál se poutník vydává na vlastní nebezpečí mezi barbary, tedy do Čech. Riskujeme to a jedeme dál. Přes zříceninu hradu Ronov přijíždíme právě tak k obědu do Přibyslavi, dáváme si výborná kuřecí prsíčka a já zkouším malé Starobrno, ale moc mi nechutná. Při obědě zjišťujeme, že jsem zachutnal čtyřem klíšťatům, následuje proto malá operace. Hasičské muzeum v zámku má už bohužel zavřeno, jedeme proto dál k Žižkově mohyle. Prohlídka památníku na místě, kde padl husitský vojevůdce. Ale v jeho rodišti Trocnově jsem ještě nebyl, přitom to mám jen 20 km od domova.

Dál přes Žižkovo Pole a po žluté polní cestou na Zádušní mlýn – Stříbrné Hory – Pohled a po červené „cestě K. H. Borovského“ do Termesiv. Tam děláme osudnou chybu (to ten pátek třináctého!) a pouštíme se cestou po poli z kopce, myší dírou podjíždíme trať na čerstvě zorané pole a jsme v pasti mezi tratí a potokem. Brodíme se skoro po kolena v oraništi, nakonec nacházíme místo k přeskočení potoka (s naloženým kolem docela výkon), znovu nalézáme červenou a vjíždíme do Havlíčkova Brodu. Zkoušíme volat ke Stolínům, jestli se u nich máme zastavit na zpáteční cestě, ale neúspěšně. Fotíme se na náměstí, je sedm večer, jedeme dál po silnici směr Humpolec, odbočka na Herálec, v lesíku u křižovatky na Koječín rozkládáme ve čtvrt na devět ležení. K večeři sardinky a pohoda.

Ujeto 67,0 km, průměr 13 km/h, čas jízdy 5:02, max. rychlost 55 km/h.

 

sobota 14. srpna

Krásná noc, vstáváme v půl osmé, vyrážíme ve čtvrt na devět. Herálec – Slavníč – tentokrát dálnici podjíždíme. Snídáme ve Větrném Jeníkově, dál Šimanov – Zbilidy. Dva kilometry před Opatovem stojí u silnice smírčí kříž, evidentně dost starý, hrubě tesaný. Opatov – Jankov – po polňačce do Chaloupek – Nový Rychnov – Horní Cerekev. V hospodě U Suchánků (nomen omen!) otevírají až ve 13 hodin, třičtvrtě hodiny čekat nebudeme, jedeme dál na pokraji smrti hladem a žízní.

Pod kopcem před Počátkami leží na silnici volně pohozený včelí roj, já jím prosvištěl aniž jsem ho zaznamenal, taťka zavařil brzdy, ale podařilo se mu roj objet. (Prej mě to mohlo zabít!) Na lánu u silnice kvete nějaká nezvyklá rostlina, po bližším prozkoumání zjišťujeme, že je to pohanka! Dobře ji známe, sami ji si pěstujeme, ale v takovém množství ji vidíme poprvé.

Obědváme v Počátkách v hotelu Modrá hvězda, já jsem si dal – kdo by to čekal? – smažák a potřebné ionty doplnil malým pivem (zase nechutnalo), taťka kuřecí prsa na víně a dva škopky (jako vždy chutnalo).

Jedeme do Žirovnice, v místním zámku mají zajímavé muzeum. Je tu podrobně popsána historie perleťářství a knoflíkářství ve zdejším kraji, ojedinělá sbírka šicích strojů, na stěnách jsou původní fresky a v závěru galerie moderního malířství a sochařství. Kupujeme mamince krásnou sponu, kterou z tahitské perleti vyrobil poslední žirovnický mistr perleťář – je mu 84 let.

Odpoledne už se nám nechce moc šlapat, zapichujeme to u rybníka, ležíme na stavidle, tlacháme a podřimujeme. Lenora nás neopouští ani pak, ale hvězdy jsou nám příznivě nakloněny, takže až do Jarošova jedeme v závětří za traktorem. Tam nabíráme směr na Strmilov, odbočka na Matějovec, pak po žluté. Na jednom pěkném místě odbočujeme do lesa, z čalounické trávy vyrábíme přepychové lože a v sedm večer jdeme ještě pokecat na blízký posed. V půl deváté jdeme večeřet a když už na to není vidět, zaleháváme.

Ujeto 69,0 km, průměr 13 km/h, čas jízdy 5:07, max. rychlost 56 km/h.

 

neděle 15. srpna

Budíme se do závěrečné etapy celé expedice, počasí nic moc. Je zataženo, zvedá se vítr, moc velikej vítr. Jedeme do Jindřichova Hradce, po snídani v 9:30 nastupujeme v zámku na prohlídku poslední trasy, která nám ještě zbývá, trasy C. (Abych to upřesnil, už za sebou máme z minulých výletů trasy A, B.) Po prohlídce tradičně vystupujeme na věž u patnáctého poledníku a pak už nabíráme přímý směr k domovu, k Novohradským horám na obzoru. Fouká dost nepříjemný silný vítr, vždy z protisměru, jak už to na kole bývá. Přesto jedeme dost rychle. Při svačince v autobusové zastávce v Koskách zjišťujeme, že taťka má na zadním kole slušnou osmu – tři dráty prasklé. Ale to nevadí, ten kousek už to doneseme třeba na zádech. Upravujeme brzdy, aby to nedrhlo, a pokračujeme. Tentokrát výjimečně nekončíme v Olešnici, ale jedeme přes Šalmanovice do Nových Hradů. Kolem čtvrté odpoledne jsme šťastně doma, v nohách 485 kilometrů.

Ujeto 63,0 km, průměr 16 km/h, čas jízdy 3:51, max. rychlost 45 km/h.

 

Na hlavní stránku