"Smysl pro krásu má v životě závažnější místo, než kdy měla teoretická estetika v rámci filosofie. Výtvarná díla, spolu s poezií a hudbou, jsou nejprokazatelnějšími monumenty tohoto lidského zaujetí, neboť - oslovujíce jen kontemplaci - přesto zatáhly do svých služeb během všech civilizovaných epoch tak mnoho lidského úsilí, talentu a poct, že je toho jen o málo méně, než kolik bylo vynaloženo na průmysl, války a náboženství." Tak začíná nádherná inkantace krásy usmívajícího se proroka a nepochybného génia George Santayany, vydaná poprvé právě před sto lety, v září roku 1896.

Smysl pro krásu? Smysl krásy? Krasosmysl? - jak jen přeložit název tohoto díla? - Ale vždyť my opravdu o kráse nic nevíme! Je to náš talent, neodmyslitelná tvůrčí životní funkce či dokonce základní instinkt na úrovni smyslů? Anebo má svůj smysl krása sama v sobě, ještě než bylo lidstvo, i až jednou nebude? - Ale to poslední zřejmě nemá Santayana za své východisko. Ukazuje tak, že je (navzdory protichůdným náznakům) více realistou v dnešním než ve středověkém smyslu:

"...Věci jsou zajímavé, protože my se o ně zajímáme, a důležité jsou, protože je potřebujeme. Kdyby naše vjemy neměly žádnou vazbu na naše příjemnosti, brzy bychom nad tímto světem zavřeli oči..." (Úvod)

Santayana je španělský aristokrat převlečený za amerického profesora. Možná, že je ale ve skutečnosti vtělením sv. Augustina či dávného autora Bhagavadgíty. Kadidlo před mariánským svatostánkem se totiž v jeho díle mísí - už docela new-ageovsky - s hinduistickými vonnými tyčinkami. Protože ale o motýlí kráse mluví darwinisticky, vidíme, že v úplném vyvanutí a dokonalém svatořečení mu přece jenom zabraňovalo to, že musel přednášet na Harvard College v letech 1892 - 1895.

"... Tíže spánku jakoby padala nejprve na vnější smysly, a tak je ovšem činí neschopnými ostrého vnímání. Nepostupuje-li však spánek dál, uvolňuje se tak tím víc představivost, a díky větší barvitosti představ se zjevují a předvádějí nádherné obrazy. Je v tom jakási poezie a invence, jaké přicházejí jedině za takovýchto chvil. Při nich měly být zaslechnuty poprvé mnohé rozkošné melodie a v nich byli prvně zřeni kentauři i andělé." (kap. 12, "Všechny lidské funkce mohou přispívat smyslu pro krásu", oddíl Materiály krásy) /Zde se mohou čtenáři Hudební hermeneutiky vrátit zpět, na místo, jež četli./

Své katolické zkušenosti s krásou Svaté Panny zobecnil Santayana v jedné z nejpoetičtějších - ale zároveň nejrealističtějších a vlastně i nejčistěji teoretických - kapitol díla, té 47. o náboženské představivosti (oddíl Forma). Přesvědčte se sami, na jakou novou cestu k víře nás uvádí: CREDO, QUIA PULCHRUM!

"...Výchozím momentem byla personifikace přírody či vzpomínka na velkého člověka. Takový ideál pak rafinovala a rozvinula lidová a kněžská tradice - byl vyjádřením lidských aspirací a odrazem jejich potřeb. Oddanost každého kmene, svatyně a žalmisty doplnily božstvu nějaký přívlastek či nějaký příběh k jeho legendě. A tak lidská imaginace nashromáždila kolem jádra určité původní božské funkce její nejrozličnější myslitelné projevy a vytvořila tak ucelenou a krásnou osobnost, s jejím životopisem, povahou a dary. ...
Mají-li jisté rasy a epochy sklon snadno opouštět takováto svrchovaná stvoření, je to asi projev jejich zprůměrněné a otupělé imaginace nebo těžkopádnosti. Neboť jestliže jsme naplněni nadějí, proč bychom nedůvěřovali, že to nejlepší, co si dokážeme představit, je také tím nejpravdivějším? A jsme-li obecně nedůvěřiví ke svým prorockým darům, proč bychom měli lpět právě na těch nejbanálnějších a nejrozbředlejších z našich iluzí?..."

To ale není jen traktát o stvoření svatých a o Amadeovi. Je to detektivní příběh o odhalení praktik image buildingu politiků, hvězd popu a sportovců. (Zní tu Krylovo "lid slaví nové svaté"...)

A pokud "by si svět nudou zoufal bez pohádky" (což dosvědčuje Svatopluk Čech a L. Janáček v Šumařovu dítěti), kterápak z pohádek je ta nejkrásnější, a tedy - jak doufáme - i výchovně nejúčinnější, která nejlépe udrží společnost pohromadě a při životě? Píše tu Santayana ve jménu Boží obce anebo Darwina; Platóna a Kanta - anebo snad pragmatismu? - Co to ale může být za pragmatismus, který se vyjadřuje takhle:

"Předpokládáme-li u nějakého činu prospěšnost, bývá pro něj obvinění z neužitečnosti osudové; zato činy vykonávané pro hodnotu skrytou v nich samých se tím také samy ospravedlňují. Zároveň je nepopiratelně vhodné nazývat hrou všechny volné lidské aktivity plné představivosti, neboť jsou spontánní, a nikoli z donucení vnější nutností či ohrožením. Jejich prospěšnost pro sebezáchovu je značně nepřímá a nahodilá - kvůli tomu však nejsou tyto aktivity bez hodnoty. Naopak, úroveň štěstí a civilizace můžeme u té které rasy měřit podle množství energie zasvěcené volným a ušlechtilým zájmům, zkrášlení života a kultivování představivosti. Je to totiž spontánní hra lidských schopností, co člověku umožňuje najít sebe sama a své štěstí. ...
Je otrokem, když utrácí všechnu svou energii, aby se vyhnul utrpení a smrti, když je jeho veškerá činnost vynucována zvenčí a nemá dost sil, ba ani se nemůže nadechnout ke svobodnému potěšení. Práce a hra tu získávají jiný smysl a stávají se synonymy pro otroctví a svobodu." (kap.4, Práce a hra) ? //Zpět do první části hermeneutiky//

"... tak mnoho lidského úsilí, talentu a poct...", zní nám pak znova v uších, když v obchodě procházíme stovkami vydaných nahrávek. Proč?? Proč lidé vykonávají všechno tohle úsilí? Anebo si tak hrají? A kde bydlí krása? Kdo nám to vysvětlí??
- Snad zase někdo jednou za sto let...

Index

Home