Jak ale čas plynul, přestávaly nás zajímat takové dětinské hlouposti, začaly jsme si zato více a blíže všímat ostatních lidí. A naopak, také okolí si k našemu počátečnímu překvapení začínalo povážlivě všímat nás, a to docela jinak, než v době oněch dětských hříček. Brzy jsme pochopily, že příčinou tohoto zájmu spolužáků i leckterých neznámých kolemjdoucích je to, co jsme si zprvu ani neuvědomovaly, totiž naše krása. Prostě šťastným řízením osudu nám bylo dáno, že jsme opravdu výjimečně fešné holky. Jak už jsem se zmínila, jsme zcela nerozeznatelné napohled, kdo nás vidí spolu, nechce uvěřit, že skutečně potkává dvě stejné krásky. Obě máme kaštanové lehce vlnité vlasy naprosto stejně upravené, hnědé veliké a zvědavé oči a mezi nimi drobné nosánky, docela malinko zvednuté, čili trošinku jako "pršáčky". Naše pusinky jsou velké a většinou usměvavé. Rády si je líčíme nápadnou rtěnkou, vždycky stejně obě dvě. Používáme také obě stejné parfémy, oční stíny i laky na nehty; prostě všechno, co si lze jen představit, máme společné. Máme pěkně štíhlé postavy, poměrně drobná ňadra a velmi úzké pasy. Také za své nožky se asi nemusíme nijak hanbit. Proto si můžeme celkem bez problémů dovolit nosit i módu pro filmové hvězdy, celá ta věc má jen jediný háček, a sice kde na ni vzít a nekrást...

Od doby, kdy jsme nastoupily na střední školu (jsme teď totiž obě vystudované zdravotní sestřičky a pracujeme v nemocnici na gynekologii), se již zmíněný zájem ostatních lidí, patrně hlavně našich bývalých spolužáků, začal rychle stupňovat. Do té doby si kluci nás, podobně jako jiná děvčata, jenom dobírali, ale pak se vše změnilo a oni se mohli přetrhnout, jak nám začali nadbíhat. Možná, že to napomohlo našemu "sebeuvědomování", ale hlavní cíl jejich snažení, abychom se daly zlákat ke "společenskému životu" v jejich ctěné blízkosti, stále ne a ne vyjít. Co však pokračovalo velmi úspěšně, byl příznivý vývoj "v rodině". Zde musím konečně vysvětlit podstatnou věc. My dvě, jak už víte, vypadáme docela k světu a zároveň jako přesné kopie, nejen ale pokud jde o vnější vzhled, ale právě tak i ohledně duší, čili povah. A to je asi naší největší výhodou, dokážeme totiž už od dětství spolu vždycky naprosto skvěle vycházet, naše povahy jsou málo vznětlivé nebo ambiciozní. Právě mírnost a absolutní přejícnost vůči sestřiným zájmům nám dovoluje vyhnout se sporům, které prý mezi sourozenci bývají běžné, či aspoň časté. Už jako malinké jsme si spolu dokázaly hrát dlouhou dobu úplně v klidu, takže naše maminka si často myslela, že asi nejsme ve svém pokojíku, takové tam bylo ticho. Při této snad vzácné shodě jsme měly všechny předpoklady zůstat nejlepšími přítelkyněmi i v době dospívání. Nikdy žádnou z nás nenapadlo té druhé něco nepřát, něco před ní skrývat. Vždy jsme si spolu svěřovaly svá tajemství a působilo nám největší potěšení je důvěrně sdílet.

Jednoho krásného dne jsme si takto spolu uvědomily, že vlastně ani nestojíme o pozornosti svých "samozvaných ctitelů", kteří se nám denně připomínali a občas i docela vnucovali. Nevím (a mohu napsat i "nevíme" - Markétka souhlasí) čím to bylo, ale někdy tou dobou jsme náhle pochopily, že si vlastně dokážeme vystačit samy. Z původních dětských her, při nichž jsme si stále vzájemně prokazovaly sourozenecké přátelství, se téměř rázem zrodil vztah, který už znamenal - a stále znamená - něco mnohem víc. Zkrátka jsme si daly dohromady všechno, co v našem společném životě bylo podstatné, co nás spojovalo do nerozlučného páru, a i pod dojmem naprosto nezanedbatelných pocitů z pohledu jedné na druhou jsme si (obrazně i doslova) padly do náručí.

Našly jsme k sobě navzájem nový vztah, myslíme si, že ho lze nazvat láskou. Jen nám tehdy bylo trošku líto, že přišla "až po dlouholeté známosti", jak jsme si v žertu říkaly. Ale to nevadilo tolik, abychom si ono zpoždění nemohly tím rychleji vynahradit. Od malička se oslovujeme zdrobnělými jmény, velice často jsme se jako malé vzájemně rády česávaly a někdy i malovaly maminčinými "malovátky". Také máme společný zdvojený šatník a prádelník. Rovněž máme i společné záliby, jako například zájem (i aktivní) o balet a moderní gymnastiku. Asi za těmito koníčky bude původně skrytá a dnes už projevená orientace na jiné, než pánské partnery...

Většina našich známých si postupně zvykla na to, že nikdy nebalíme kluky a že tedy asi patříme mezi tajemnou komunitu lesbiček. Což ostatně není daleko od pravdy. Jinak ovšem nejsme žádné nespolečenské separatistky, to určitě ne! Snažíme se žít vesele přiměřeně svému věku a tak chodíváme rády do kina, občas i do divadla (hlavně na balety, jak už jsem se zmínila), koneckonců si i rády zajdeme na všelijaké koncerty i diskotéky. Tady ovšem s díky odmítáme nabídky k tanci, neboť nám až na velmi řídké výjimky doposud stačilo tančit spolu. Myslím, že i to mezi okolními návštěvníky většinou vyvolává celkem kladný ohlas, prostě kluci (u dívek si nebýváme zcela jisté) jsou rádi, že se na nás mohou aspoň takto dívat, když už "s námi jinak nic není". Mimochodem, zaznamenaly jsme i občasné obdivné pohledy od dámské části publika, ale nebývají příliš časté, možná se dívky více stydívají.

Chtěla bych se zmínit i o tom, jak trávíme tu pověstnou třetinu života, tj. něco o vztazích v zaměstnání. Myslím, že jsme i tady měly veliké štěstí na lidi, s nimiž přicházíme do kontaktu. Ve našich začátcích se nám podařilo vyhnout se nechtěným konfliktům s pacienty (přesněji s pacientkami), asi díky naší dobré domácí výchově. Hlavně pak máme neuvěřitelné štěstí na paní primářku. Je to velmi elegantní dáma, asi čtyřicetiletá, která je skvělou šéfkou. Zaslechly jsme, že prý je už asi deset let šťastně rozvedená a že tímto životním krokem velice pookřála na duši i na těle. Dost tomu věříme, neboť takto báječně vyrovnaného člověka vidíme málokdy. Má dvě děti, které už dospěly a osamostatnily se, takže ona není nucena udržovat rodinu, která by byla stále rozhádaná. Namísto toho si teď žije volně, tak jak chce. Pozoruhodné je, že se šeptá, že prý doma nemívá žádného přítele... Možná, že její přátelský, byť i šéfovsky důsledný postoj k nám, nějak souvisí s tím, že nás má za spřízněné duše. Prostě nemáme důvod si stýskat.

My dvě ovšem žijeme především jedna pro druhou. Vždycky se těšíme domů, kde máme konečně po práci nebo po nějakých běžných akcích čas na sebe navzájem. Obvykle si doma pouštíme nějakou příjemnou muziku, při které se nám dobře relaxuje. Po chvilce odpočinku většinou spolu cvičíme něco z aerobiku nebo jógy, potom si vždy rády zatančíme. Kombinujeme diskotékové tance s nějakými figurami z baletu, což se nám zvlášť líbí, protože se střídají pozice, kdy se držíme v náručí s příležitostmi pozorovat jedna druhou. Končívá to pak téměř pokaždé v ložnici, čímž se nejlépe ujistíme o trvalém citu... Před lety jsme svoje milostné hrátky ještě omezovaly hlavně na hlazení a líbání, další možnosti jsme objevovaly postupně a ostatně v tom stále pokračujeme. Až někdy asi před dvěma lety jsme se odvážily pokračovat - zprvu nesměle - při líbání dále, než jen na ústa či krk. Bylo to v době přípravy k maturitám, kdy jsme nutně potřebovaly ze sebe dostat maximum stresu a hledaly jsme nejsnadnější způsob, jak na to. Poznaly jsme teprve, jaké dotyky mohou nádherně potěšit a přivést dívku na docela jiné myšlenky, než je biflování například anatomie. Od té doby je pro nás zcela samozřejmé milovat se sáním bradavek a hlazením a jemňoučkým šimráním podbřišku, při kterém milenka přímo piští slastí, právě tak, jako líbáním po celém těle, včetně lízání chodidel a celých nožek. Samozřejmě hlavní potěšení nám působívá, když přejdeme na vzájemné líbání a lízání v klíně.

Poměrně dlouho jsme se vyhýbaly, nevím vlastně ani proč, jedné důležité formě vzrušení, a sice populárním "vodním či mokrým hrátkám". Až asi v osmnácti letech jsme si někde přečetly jakousi povídku na toto téma a zamyslely jsme se nad ním. Představily jsme si pocit, jaký asi může způsobit zmáčení spodního prádla a možná i jiných částí oblečení, a rychle jsme se rozhodly, že každý takový námět je nutno co nejdříve ověřit. Neměly jsme v tu dobu ovšem žádné zkušenosti, ale odhodlání tu bylo, jakož i veliká touha najít další způsob, jak obměnit a zpestřit naše milostné hry. Začaly jsme "průzkumem ve vaně" při koupání. Bylo to něco úplně nového a neznámého, prohlížely jsme si pozorně, jak vypadá pramínek vyvěrající z klína sestřičky a prožívaly jsme nádherné vzrušení, když jsme si zkusily s tímto pramínkem hrát. Učily jsme se podle chuti přerušovat proud a zase ho obnovovat, pomocí prstů - svých i sestřiných - mířit, kam má dopadat, a podobně. Postupně jsme se s touto tekutinou velmi "sžily" a vůbec nám už nepřipadala nějak nepříjemná či dokonce ošklivá. Pak jsme dokázaly jedna druhou vesele ve vaně pokropit, někdy jsme třeba také při tom zkoušely cvičit nějaké jógové pozice, při nichž bylo zvláště hezké se polévat, ať už vzájemně, nebo každá sama sebe. (Například taková Halásana v provedení "namokro" nevypadá celkem špatně, podobně Vrischika - ásana dokáže za obdobných okolností pěkně nabudit vášeň.) Přitom vždycky bylo (a vlastně je, neboť se tím velmi rády bavíváme dodnes) náramně vzrušující dívat se na sestřiččiny sportovní výkony...

Konečně pak jsme také poznaly, jak výhodné, čili zároveň příjemné i užitečné, může být používání plenek. My obě jsme v dětství přestaly nosit pleny poměrně pozdě, někdy krátce před první třídou, dnes nám připadá, že naneštěstí. Ale teď v dospělosti jsme se k nim rády vrátily, byť ne původně kvůli naléhavé nutnosti, ale ze zvědavosti. Přece když se nám líbí mokro při domácích hrách, proč si ho nedopřát i během dne, pokud se podaří vyhnout nežádoucímu prosakování. Navíc se často stane (v práci i jinde), že člověk právě nemá možnost nebo čas v určité chvíli přerušit momentální činnost a jít hledat příslušné soukromí, aby se mohl vyčurat (resp. jak my rády říkáme, vylít). Potom se ony plenky skvěle osvědčují, myslíme si, že jejich nošení by se mělo více rozšířit...

Další způsob, jak pěstovat vodní sporty, jsme objevily náhodou, když jsme jednou v létě (naštěstí byl tehdy teplý den) šly z práce domů. Máme to celkem blízko, jen asi půl hodinky volné chůze a když bylo tak hezky, vyrazily jsme pěšky. Jdeme si po městě, koukáme do výloh krámů a nespěcháme. Přiblížila se cukrárna. Nenapadlo nás nic jiného, než zaskočit si tam na čaj a dortíček. Vím, že se to asi nemá, protože sladké jde na váhu, ale to víte, mlsnost je hrozná věc. Ostatně celkem vzato, my dvě se zase až tolik bát tlouštky nemusíme, neboť obě máme při výšce 170 centimetrů asi 55 kilo, čili, občas si snad smíme dopřát, že ano. Ale jde o to, že tehdy nám zvlášť zachutnal hlavně ten čaj, protože skvěle voněl. Tak jsme si daly ještě jeden a pak ještě. Pěkně jsme si povídaly, ale náhle jsme si všimly, že už je hrozná spousta hodin a že musíme tento čajový dýchánek rychle skončit a jít domů. Zaplatily jsme a vyšly ven. Jenže počasí na nás nepočkalo a začalo se rychle mračit. Rozhodly jsme se přidat do kroku, abychom to stihly domů před deštěm, nemajíce deštníky. Ovšem problém byl v tom, že jednak déšť se rozhodl spěchat ještě víc než my, kromě toho se ozvaly s nečekanou silou ony čaje, které jsme s takovou chutí vypily. Dopadly první kapky z oblak a než jsme stačily zjistit, kam se máme schovat, začal přímo tropický liják. Pravda, bylo stále ještě teplo, ale na nás už ve vteřině nebylo suché místečko. Řekly jsme si, že už nemá cenu se někde schovávat, když jsme takto promočené, a šly jsme dál. Byl to docela zajímavý pohled na dvě kočičky, kterak si to šinuly po prázdné ulici v průtrži mračen, oblečené v tenkých letních bleděmodrých šatičkách, které v tom mokru prakticky úplně zprůhledněly. Když jsme se na sebe podívaly, musely jsme se tomu svému zevnějšku začít smát. Déšť - nedéšť, nějak to všechno vyšlo tak, že nás vůbec nemrzelo, že jsme zmokly, že nás možná někdo pozoruje a že ani nožky nemáme v suchu, protože jsme šly v tenkých punčocháčích a letních bílých páskových sandálkách. Z toho veselí a snad i ze vzrušení nad velice pěkným pohledem na sestřinu postavu jsme nedokázaly odolat čajovému tlaku a ochotně jsme vzdaly všechen odpor. Mrkly jsme jen jedna na druhou a bylo nám jasné, že v tu chvíli obě prožíváme báječný pocit tepla v klíně a na stehnech, kde se nám vedle dešťové vláhy rozlévá i naše vlastní tělesná. Nedokázaly jsme se udržet a objaly jsme se co nejtěsněji, jak to šlo. Začaly jsme se divoce líbat, tisknout se k sobě a třít se o sebe, přičemž jsme cítily stále ještě horký proud v klínech a na stehnech. Naše vzrušení v tu chvíli stoupalo takovým tempem, že než z nás vytekly poslední kapky moči, už se nás obou zmocnil neuvěřitelný orgasmus a my jsme tam předvedly prvotřídní lesboshow na odpolední ulici. Nedověděly jsme se, zda tehdy někdo náš výkon pozoroval, možná že ne, protože to počasí bylo opravdu hrozné. My dvě jsme se ovšem právě tou vodou shůry brzy vzpamatovaly a vyrazily k domovu. Než jsme tam došly, déšť už značně zeslábl a v době, kdy jsme lezly do vany s horkou vodou (přece jen jsme prochladly a rozhodně jsme nechtěly stonat), začalo zase svítit večerní sluníčko.

Prozatímní finále našeho objevitelského vývoje v oblasti erotiky nadešlo letos v létě, shodou okolností také v jednom mimořádně vydařeném dni, kdy slunce dohánělo předchozí dluhy vůči Zemi a lidstvu a pálilo jak splašené. My dvě jsme opět chodily po městě, měly jsme právě volno z práce, ale ten sluneční žár byl nesnesitelný, takže jsme musely z rozpálených ulic utéci na místo mnohem příjemnější. Zkusily jsme se osvěžit nějakými limonádami, ale to nestačilo a nakonec jsme se vydaly obhlédnout plovárnu. Bohužel, tak jak se dalo čekat, byla přímo natřískaná lidmi a my jsme tam už těžko hledaly aspoň malé místečko pro sebe. Když jsme se pak málem daly utopit nějakými šílenci, kteří klidně skákali ze břehu do hustého chumlu lidiček ve vodě, přestalo nás to tam bavit definitivně a zvedly jsme kotvu. Tím ovšem se opět vrátil problém, jak strávit zbytek horkého letního dne. Ta chvilka v bazénu samozřejmě nemohla nahradit pořádné osvěžení. Naštěstí ale už bylo pozdní odpoledne a dalo se čekat, že teplota trošku poklesne. Venku jsme pak zahlédly plakáty kin a na jednom z nich byl jeden titul, který sice už měl dávno premiéru za sebou, ale my dvě jsme se na něj vypravovaly už celou věčnost, až do té doby ovšem neúspěšně. Prostě jsme s radostí využily příležitosti a vykročily ke kinu. Doufaly jsme, že tam aspoň trochu funguje klimatizace, a kupodivu opravdu vedro v sále nebylo zdaleka tak velké, jak jsme se obávaly. Pozoruhodné bylo rovněž to, že v sále nebylo nejen vedro, ale také skoro žádní diváci, napočítaly jsme jich asi devět. Koupily jsme si lístky a zasedly jsme do poslední řady v koutě. Film začal a my jsme postupně vnikaly do děje. Docela jsme se bavily a jak se na plátně rozvíjela romanticko-milostná zápletka, i my jsme si uvědomily více vzájemnou blízkost a držely jsme se za ruce čím dál pevněji. Občas jsme se k sobě otočily, přitiskly a políbily, ale film nás stále bavil. Nicméně někdy ve druhé polovině představení na nás ta filmová romantika začala působit stále silněji a my jsme se už objímaly kolem ramen a mazlily se celkem pravidelně a vytrvale.

Já jsem seděla po Markétčině pravé ruce na krajním sedadle řady. Jednu chvíli, jak jsem si ji k sobě přitáhla trochu těsněji, zpozorovala jsem, že sestřička se zachvěla, aniž by to bylo způsobeno něčím mimořádným v ději filmu. V tu chvíli jsem to ještě nebrala jako něco důležitého, ale ten záchvěv se za chviličku opakoval a brzy pak zase. Otočila jsem se k ní, dala jí pusu na ouško a šeptem se zeptala, co se děje. Váhavě mi odpověděla, že se zase schyluje k problémům, protože podle zákona schválnosti také dnes nemáme "protivlhkostní vybavení" - vzpomněly jsme v té chvíli na svůj někdejší zážitek s deštěm - a opět je tu tísnivá situace. Potíž ovšem byla, že jsme nebyly na opuštěné ulici v lijáku, ale v kině, navíc na filmu, který jsme obě velmi chtěly celý zhlédnout. To byla ale věc! Chvíli jsme seděly a koukaly se na dramatické dílo na plátně, ale postupně jsme cítily, v tu chvíli hlavně Markétka, která toho odpoledne vypila o něco víc limonád, že drama se přesouvá dost rychle k nám do hlediště.

Bylo vidět, že Markétka svádí se sebou boj, jestli vydrží ještě chvíli sledovat děj, nebo se bude muset rychle vzdálit, aby předešla nevyhnutelnému polití se. Měla jsem tehdy mnohem jednodušší situaci, ježto mně se v tu chvíli téměř nechtělo, a proto jsem mohla klidně uvažovat. Napadlo mi, že vlastně existuje možnost, jak sestřičce pomoci, aniž bychom musely ztratit souvislost v ději. Koneckonců to bude asi spojení příjemného s užitečným, pokud můj záměr vyjde. Potichounku jsem se zvedla ze sedadla a poprosila Markétku, aby se posunula na moje místo, čelem vpravo. Ona v tu chvíli ještě netušila, co mám v plánu, ale poslechla mě. Já jsem si položila na zem pod sebe igelitovou tašku a klekla jsem si na ni. Markétka byla zpočátku překvapená, proč si před ní klekám, ale neměla námitek, když jsem jí opatrně vyhrnula sukni nahoru a vsunula svou pusu do jejího klína. Už jsme to mnohokrát v životě dělaly, ale dosud nikdy mimo domov a navíc v podobně vypjaté situaci. Ovšem její nutkání právě dosahovalo hranice snesitelnosti a ona mi jen šeptem stačila poděkovat a jemně si přitlačila mou hlavu na svou píču. Kalhotky jsme ani nestačily sundat, ve spěchu jsem se jen snažila, abych docílila co nejlepší těsnosti mezi svými rty a Markétčinou buchtičkou, a objala jsem ji kolem pasu. Markétka už přestala zadržovat z posledních sil onen tlak a já jsem ucítila na jazyku proud její rozkošné tekutiny. Povím vám, že jsem chvílemi měla opravdu co dělat, abych ten příval zvládla, ale po chvíli tlak polevil a nakonec jsem už polykala poslední Markétčiny kapky. Těsnost tehdy celkem vyšla dost dobře, jen několik kapiček mi steklo po bradě do výstřihu. Dá se říci, že jsem v tu chvíli dobře uhasila svou žízeň, ale moje chuť na sestřin klín zůstávala stále silná. Byla jsem velmi silně vzrušená a sestřička také. Proto jsem se ještě jednou vrátila k její sladké a voňavé píče a opět jsem ji líbala a lízala. Markétka byla jak v sedmém nebi a za malou chvilku jsem zpozorovala, jak na ni přichází pěkně silný orgasmus. Začala sebou křečovitě trhat a tiskla si mou pusinku hluboko mezi své pysky. Cítila jsem i přes tenkou látku kalhotek, jak se její klitoris vzdouvá proti mému jazyku a s velkou chutí jsem přidala na usilovném lízání, za což jsem byla odměněna novými a novými dávkami jejích milostných šťáv. Bohužel v tu chvíli jsme obě přestaly, byť krátkodobě, vnímat film, takže se nám nakonec nepovedlo ho celý řádně "vstřebat". Ale i tak nebylo čeho litovat, vždyť jsme se dokázaly potěšit vzájemně samy. Ostatně brzy jsme se vzpamatovaly, mimochodem jsme chvíli trnuly, zda ostatní diváci v kině nic nezpozorovali, ale nejspíš seděli dost daleko a děj je natolik zaujal, že naše tlumené vzdechy přeslechli.

Do konce filmu ještě zbývalo asi půl hodinky, proto jsme se opět usadily na svá místa a pokračovaly jsme v uměleckém zážitku. Háček ovšem byl v tom, že naše situace se začala poměrně rychle vyměňovat. Zatímco Markétka si ulevila od vnitřního tlaku, naopak já jsem v tu dobu pociťovala blížící se krizi. Naštěstí jsme, jak už víte, sestřičky k pohledání a naše největší potěšení nastane, když jedna druhé může něčím udělat radost. Proto tentokrát Markétka brzy zpozorovala mé záchvěvy a naopak ona políbila mě, načež si vypůjčila mou igelitku, přelezla opatrně na konec řady a něžně mi roztáhla nožky. Zvedla mi sukýnku a přisála se na mou štěrbinku lásky. Potom jsem zase já jí dala dosyta napít své "šťávy", ona pak mně přivodila vrchol intimního štěstí. Když jsme se znovu uklidnily a usadily, film už se blížil k závěru. Nutno přiznat, že jsme nestihly pochopit všechno z děje, ale celkem vzato to hlavní nám tak docela neuteklo. Rozhodně nejdůležitější je ovšem naše nová zkušenost s tím, jak si lze pomoci v tísnivé chvíli, jen když máme blízko svou milou. Mimochodem, ten večer jsme pokračovaly ještě několikrát v oné cyklické výměně, která nám jednak umožnila obejít se dlouhou dobu bez nutnosti návštěvy toalet, kromě toho ale i dala příležitost laskat jedna druhou v nejcitlivějších místech. Nevznikly při tom žádné problémy, jen večer jsme našly na svých kalhotkách několik výrazných skvrn od rtěnky. Když jsme si ale vzpomněly, jaké krásné pocity jsme zažily to odpoledne, ještě jsme si aspoň trochu z oněch kalhotek lízly a nasály stále velmi výraznou intimní vůni.

Tak tedy proběhl jeden náš nedávný letní den. Vidíte, že když jsme velmi zamilované a žijeme spolu jako "téměř siamská dvojčata", je stále co nového objevovat a vynalézat, stačí jen věnovat jedna druhé maximum lásky a ohledů. Tento poslední "zlepšovák", který lze využít v místech, kde například je moc lidí na málo toalet, je toho důkazem.

Irenka

Zpatky