Josef Haydn se narodil 31. března 1732 v rakouské vesničce Rohrau, nepříliš daleko Vídně. Ačkoliv je zařazován mezi rakouské skladatele, zdá se, že byl původu chorvatského, tedy slovanského. Pocházel z chudé rodiny, jejíž největší bohatství tvořily děti. Bylo jich dvanáct. Otec byl kolářem a měl se co ohánět, aby se doma všichni najedli.
     Výchova dětí byla prostá a přísná. Byly vedeny ke kázni a pořádku. Večer, ve chvílích odpočinku, se zpívaly lidové písně. Otec Haydn, ačkoliv neznal noty, dovedl přitom doprovázet hrou na harfu. To byly první hudební dojmy malého Josefa. Brzy se také sám připojoval ke zpěvu rodičů. Zpíval čistě a měl neobyčejně hezký hlásek. Rád by si byl také zkusil zahrát na nějaký hudební nástroj, zvláště housle mu učarovaly. Protože je neměl, hrál si na houslistu – jako si chlapci hrávají třeba na vojáky. Kousek dřívka je pro něj nejlepší puška. Pro malého Josefa stačila dvě dřívka k vyzkoušení hry. Byl přitom docela šťasten, pravděpodobně v duchu slyšel své pomyslné housličky vyluzovat nejkrásnější tóny.
     Chlapce si povšiml vzdálený příbuzný, ředitel školy z nedalekého Hainburgu. Vzal si jej k sobě a dal mu kromě běžného školního vzdělání i hudební základy. V šesti letech už dovedl malý Haydn zpívat v kostelním sboru. Také se naučil trochu hrát na housle a klavír. Že se to v nových poměrech mnohdy neobešlo bez výprasku, je jisté. Haydn sám připouští, že byl právě takový kluk, jako všichni ostatní. A který pořádný kluk neprovedl někdy uličnický kousek? Přesto na savého strýce vzpomínal s vděčností. Získal u něho pro život mnoho.
     Jednoho dne přijel do Hainburgu varhaník vídeňského svatoštěpánského chrámu Reutter. Hledal zpěváky pro chlapecký sbor. Slyšel zpívat sedmiletého Haydna a hned se rozhodl jej přijmout. Tak se roku 1740 octl chlapec ve Vídni. U svého představeného pokračoval v započatém hudebním vzdělání. Také se naučil základům latiny, potřebným hlavně ke zpěvu při bohoslužbách. Teoretického hudebního poučení se mu celkem nedostalo. Jeho učitel byl zároveň skladatelem císařského dvora a měl příliš málo volného času. Haydn měl hodně příležitostí být ve styku s dobrou hudbou. Chlapecký sbor účinkoval při různých divadelních představeních a dvorních slavnostech. Za vystoupení chlapci někdy dostali pár grošů. Haydn si za ně kupoval noty. Pokoušel se podle vzorů komponovat a nekladl si zrovna malé cíle. Jednou ho Reutter našel při komponování pro dvanáct hlasů. Místo povzbuzení ironizoval mladého skladatele a řekl, že pro začátek by mohl bát rád, kdyby to svedl pro dva hlasy. Haydn měl však šťastnou povahu. Nedal se tak lehce ničím odradit.
     Houževnatost a optimismus se mu později vyplatily. Za několik let, jakmile ztratil svůj hlas, ztratil také místo. Vypráví se, že záminkou k propuštění byl jeden z jeho bujných nápadů – ustřihl prý jinému zpěváčkovi předepsaný dlouhý cop. Buď jak buď, Haydn se ocitl jednoho listopadového dne roku 1749 na vídeňské ulici. Bez groše v kapse, bez místa, kde by přespal. Únavou usnul na lavičce. Druhého dne potkal jiného hudebníka, kterému se sice nevedlo o mnoho lépe, měl však aspoň střechu nad hlavou. O tuto možnost se ochotně s Josefem rozdělil.
     Haydn zůstal ve Vídni. Živil se, jak se dalo. Sehnal si pár vyučovacích hodin a hrál všude, kde se našla příležitost; dával se příležitostně najímat jako jiní městští hudebníci, hrával po hostincích, doprovázel na cembale, komponoval hudbu k lidovým fraškám (Der krumme Teufel, hudba ztracena).  Od příbuzných si vypůjčil trochu peněz a najal podkrovní světničku. Pak si pořídil starý klavír a zakoupil nějaké noty, především díla Philippa Emanuela Bacha. Byl to skrovný počátek, ale Haydn nebyl zhýčkán. S chutí se pustil do práce. Dlouho do noci hrával a komponoval.
     Ve velkém městě je pro nadaného člověka vždycky dost možností. Žije tam mnoho vzácných osobností a je věcí šťastné náhody nebo chytrosti, aby se člověk s nimi dostal do styku. Haydnova vytrvalost se zalíbila známému autoru operních textů, Pietru Metastasiovi, který bydlil ve stejném domě. Pomohl Haydnovi k nějakým soukromým hodinám a odtud byl už jen krůček k seznámení se slavným italským skladatelem a učitelem zpěvu Porporou. Starý pán nabídl Haydnovi místo pomocníka při pěveckých lekcích, ve skutečnosti dělal však mladík víceméně komorníka. Ale co měl hudebník v době císařovny Marie Terezie na vybranou? Mohl získat místo v kapele některého šlechtice, biskupa, nebo v nejlepším případě přímo na panovnickém dvoře. V tom postavení byl jako hudebník zařazen mezi služebnictvo. Tehdy se nad ním nikdo nepozastavoval. Svobodné umělecké povolání neexistovalo, takže živit se pouze koncertní činností nebo výnosem z publikování vlastních skladeb bylo nemyslitelné. Mozart byl prvním revolucionářem v tomto směru. A jeho životopis je smutným dokladem, jak to dopadlo.
     Zaměstnání u Porpory mělo pro Haydna dost výhod. Seznámil se s italskou pěveckou metodou a dozvěděl se leccos z tajů skladatelského umění. Některé z jeho skladeb se dostaly na šlechtické večírky. Líbily se. Seznámení se šlechtickými kruhy vyneslo Haydnovi místo u hraběte Morzina na jeho panství v Lukavci u Plzně. Kromě jiných prací napsal tam svoz první symfonii D dur. Tou dobou se cítil hmotně zabezpečen a založil si domácnost. Oženil se s dcerou vídeňského kadeřníka Marií Annou, ale jeho volba byla po všech stránkách chybná. byla to nevzdělaná a hašteřivá žena, bez pochopení pro hudbu a umění. Zdá se však, že na skladatelovo duševní rozpoložení měla tato skutečnost pramálo vlivu. I v tak nepříjemné situaci se Haydn osvědčil jako syn zdravého venkovského prostředí, otužený bídou, jehož nervy nepodlehnou tak snadno depresi. Snad se tehdy lidé dívali na mnoho věcí jinak a nepřeceňovali své osobní záležitosti. Přes všechny útrapy žil si Haydn vyrovnaně, životem zasvěceným jen práci a umění.
     Zaměstnání u hraběte Morzina nemělo dlouhé trvání. Po dvou letech byl hrabě nucen z finančních důvodů kapelu rozpustit. Mezitím se Haydnovy skladby dostaly až k jednomu z nejmocnějších a nejbohatších mužů rakousko-uherské říše. Byl to kníže Pavel Antonín Esterházy z Eisenstadtu. Rodina Esterházyů měla pověst hudbymilovných příznivců, kteří si umělců vážili. Vidíme to i z toho, že starý kapelník Werner, na jehož místo Haydn nastoupil (1761), byl ponechán formálně ve službě až do své smrti (1766). To jest, dostával plat, i když už nemohl pracovat.
     Nástupce Pavla Antonína, kníže Mikuláš, kterému říkali „nádherný“, zvýšil ještě lesk a nádheru svého dvora. Postavil nový zámek podle vzoru paláce ve Versailles. Bylo v něm přes sto dvacet pokojů a opera pro čtyři sta diváků. Dvorská kapela nebyla velká, ale zato v ní hráli jen prvotřídní umělci. Jejich chování i oblek – nosila se uniforma – musely vyhovovat všem předpisům a knížecím přáním a bylo povinností Haydnovou dohlížet, aby všechno bylo v pořádku i po této stránce.
     Pro Esterházyho napsal Haydn ohromné množství skladeb. Symfonie, kvartety, a vůbec komorní hudbu pro všechny možní skupiny nástrojů, instrumentální koncerty, církevní hudbu i opery. Byly psány pro určitou příležitost, ve chvatu, a většinou byly po přehrání stejně rychle zapomenuty. Tím si vysvětlujeme, že mnoho skladeb se poztrácelo. O některých dnes nemůžeme s určitostí říci, kdo je autorem.
     V zimních měsících stěhoval se kníže obvykle s celým dvorem a všemi zaměstnanci do městského sídla ve Vídni. Po vystavění nového paláce, s kterým byl velmi spokojen, odkládal kníže odjezd do hlavního města den ze dne. Mnohým hudebníkům to nebylo lhostejné, vždyť měli rodiny většinou ve Vídni. Reptali a mručeli, ne ovšem před knížetem, ale před svým kapelníkem. Haydn vždy vycházel z podřízenými i nadřízenými dobře. Vtip, humor a vynalézavost mu pomáhaly najít řešení. Ne nadarmo byl nazýván „papá Haydn“. Nezklamal ani tentokrát. Napsal symfonii, která se jednoho večera hrála před knížetem. Byla napsána tak, že v poslední větě jeden hudebník za druhým přestával hrát. Každý zhasl svíčku u svého pultu a po špičkách odešel. Nakonec zazníval ve ztemnělém sále jen melancholický zpěv prvních a druhých houslí. Kníže porozuměl vtipnému nápadu a druhý den dal rozkaz k odjezdu. Haydnova skladba nese od této doby jméno Symfonie na rozloučenou. Haydn sám si na odloučení ve venkovském zákoutí nenaříkal. naopak říká, že odříznutí od světa ho přinutilo, aby vystačil s vlastními silami a tvořil originálně.
     Známost jeho hudby se zatím rozšířila po celé Evropě. Přispěli k tomu hodně členové orchestru, kteří často přecházeli na různá místa ve šlechtických domech. Přinášeli s sebou dobrou hudbu, kterou poznali v dřívějším působišti. Haydn byl několikrát zván do Anglie, avšak od svého pána nedostal dovolenou. Sotva v roce 1790 kníže Mikuláš zemřel, zaklepal na dveře vídeňského Haydnova bytu anglický houslista a koncertní podnikatel Salomon. Měl pro Haydna výhodné nabídky a tentokrát nebyl důvod k odmítnutí.
     Cesta do Londýna se uskutečnila počátkem  roku 1791 a byla více než úspěšná. Haydn byl vítán s bouřlivým, zcela „neanglickým“ nadšením a dostalo se mu tolik pozvání do urozených rodin, že mnohá musel odřeknout. Přesto si našel čas ke komponování. Mimo jiné tam napsal svou symfonii „s úderem kotlů“. Byl mu také udělen čestný doktorát na oxfordské univerzitě. Při této příležitosti byly hrány některé jeho symfonie, kterým se od té doby říkalo oxfordské. za svého pobytu zažil Haydn mohutný dojem při provádění Händlova Mesiáše. Provedení, při němž vystoupilo tisíc účinkujících, bylo strhující. To vše dalo Haydnovi novou sílu – napsal tehdy mimo jiné dvanáct symfonií. O jeho hudbu se ucházeli nakladatelé, a to nejen v Anglii, ale i ve Francii.
     V roce 1794 odjíždí Haydn ještě jednou do Anglie, opět na osmnáct měsíců. Během obou těchto zájezdů vydělal 24 tisíc zlatých, což představovalo v tehdejší době celé jmění. Bylo mu dokonce nabídnuto, aby zůstal v Anglii trvale. Lákavý návrh, ale Haydn uvažoval dobře. Byl si vědom toho, že v této velké zemi s rušným uměleckým provozem nezůstal by dlouho atrakcí a udržet dosavadní pozici trvale, to by bylo v jeho věku velmi těžké. Ve Vídni, kde byl veřejný život klidnější, snáze mohl vystačit se silami. Proto se Josef Haydn nakonec přece jen vrací do vlasti.
     Tou dobou tráví zimu ve Vídni, léto v Eisenstadtu u rodiny Esterházyů. Tam už od něj žádají nanejvýše církevní hudbu, takže všechen čas patří jemu a vlastním tvůrčím plánům. Ani ve vysokém věku nebylo u něho o tvůrčí záměry nouze. V této době napsal svá nejlepší díla, oratoria Stvoření a Čtvero ročních časů. Roku 1798, tedy ve věku šedesáti šesti let, dirigoval u knížete Schwarzenberga první soukromé provedení oratoria Stvoření. U cembala seděl tenkrát Salieri. O rok později bylo dílo s neobyčejným úspěchem provedeno veřejně. Námět je vzat z bible, líčí stvoření světa. Úspěch podnítil skladatele k napsání druhého oratoria, Čtvero ročních časů – Die Jahreszeiten“. Kompozice si vyžádala dva roky práce. Na biblický námět má Haydn ještě jedno oratorium, Sedm slov Kristových (někde bývá uvedeno "Sedm slov Vykupitelových).
     Ne každý možná ví, že Haydn je autorem rakouské hymny. V roce 1797 napsal píseň k narozeninám císařovým, která pak byla prohlášena hymnou. Melodii zpracoval Haydn také ve variacích v jednom ze svých smyčcových kvartetů, v takzvaném Kaiserkvartetu.
Jaké vážnosti se skladatel těšil v celé Evropě, možno usoudit i z toho, že v květnu roku 1809, když francouzská vojska dobyla Vídeň, dal Napoleon k Haydnovu domu postavit čestnou stráž. Bylo to jistě rytířské gesto velkého dobyvatele, ale pro churavého Haydna, oddaného císaři a vlasti, byla francouzská okupace tak trpkou bolestí, že jakákoliv pocta ji nemohla umenšit. Krátce nato dne 31. května 1809 zemřel.
     Zamyslíme-li se nad dlouhým Haydnovým životem, můžeme v jeho osobě spatřit typický život umělce feudální doby. Doby, která měla pro umělecké tvoření mnohé výhody i mnohé stinné stránky. Závislost umělce na vrchnostenském zaměstnavateli znamenala též závislost ve smyslu tvůrčí svobody. Skladatel byl zavalen tolika úkoly a povinnostmi, že je sotva stačil uspokojit. Na vlastní umělecké vyžití sotva zbyl čas a klid. Někdy však byl chlebodárce skutečným přítelem a znalcem umění a věděl, co umělec potřebuje ke své práci a jakou cenu má svoboda. Pak byla závislost blahodárná, neboť skladatel nemusel mít strach, co bude zítra jíst, a přitom měl možnost uskutečňovat své vlastní tvůrčí záměry.
     U dvora byla příležitost všechno napsané také hned slyšet. To byla i pro největšího tvůrce neocenitelná pomoc v práci a růstu. Jestliže však bylo nutno produkovat neustále novou hudbu, skladatel nejen trpěl shonem, ale ještě více nemožností uskutečnit vlastní tvůrčí plány, které se mu v hlavě rodily.
     Haydn po svízelných začátcích vyrostl ve službách rodiny Esterházyů ve věhlasného skladatele. V roce 1750, kdy Haydn tak právě začínal, zemřel J. S. Bach, poslední velký představitel polyfonního slohu. Vznikalo nové umění rokokové, líbezná hra s tóny, graciézní taneční rytmy, hudba ve zvuku nesmírně diskrétní a zároveň vynalézavá. Proti kontrapunktické učenosti stavěli skladatelé bezprostřednost, živost i humor. První Haydnova velká díla jsou příklady tohoto nového ducha: hudba, která ušlechtile rozptyluje.
     Pozvolna začal kolem proudit jiný vzduch. Roku 1756 se narodí Mozart, který v letech sedmdesátých vytváří hudbu sice stejně líbeznou, ale daleko náročnější, citově hlubší, pravdivější. Toto vše nezůstalo na Haydnovu tvorbu bez vlivu. On i jeho hudba procházejí vývojem, jehož plodem bylo vyvedení hudby z její zábavné funkce při dvorské tabuli na úroveň náročnější. Zasloužil se především o vykrystalizování sonátové formy.
     Velké úsilí věnoval také rozvoji orchestru, v němž zaváděl leccos nového. Neostýchal se dát zaznít motivům lidové písničky v rokokové nádheře konvenčních salónů s křišťálovými lustry a benátskými zrcadly. A nic nedbal na to, že jej překvapená šlechta zpočátku nazývala šprýmařem.

     Haydnův umělecký růst byl pomalý, ale velmi ústrojný, bez překotných zvratů, a až do vysokého stáří se nezastavil. Jeho tvorba navázala na starší italské (Calddara) a německé (Monn, Wagenseil) mistry vídeňské, k nimž můžeme přiřadit také Tůmu. Zvláště na něho zapůsobil Ph. Em. Bach. Z těchto základů bylo jeho vytrvalé úsilí odměněno vyhraněným umělecké osobnosti, vytříbením techniky a  samostatným domýšlením i uplatněním formálních i pracovních způsobů předchůdců. V jeho díle dospěl vývoj cyklické sonáty ve vyrovnaný umělecký organismus a principem tematické a motivické práce se nesmírně prohloubily možnosti sonátové formy. Tyto vymoženosti můžeme sledovat především v Haydnových smyčcových kvartetech a symfoniích. Později se skladatel vyrovnal i s podněty, jež dával mnohem mladší Mozart, intenzívně prožil Händela. Tak vznikla mezi jeho šedesátým a sedmdesátým rokem jeho vrcholná díla komorní a symfonická, ale také obě slavná oratoria. Svěží melodická invence, vyznačená často lidovou zpěvností, plynně proudící práce, jejíž umělá důkladnost se pojí s pružnou poddajností, naprostá jistota a dokonalá vyváženost formálního vyvedení, to vše činí Haydna přes některý vybledlý rys zastaralé galanterie anebo rokokové hravosti prvým velikým hudebním klasikem ve smyslu slohovém a historickém. Osvícenský optimismus a rousseauovský návrat k přírodě docházejí výrazu v jeho umění.
     Smyčcový kvartet učinil Haydn klasickým útvarem komorní hudby. Prvý vznikl pro Fürnberga 1755, poslední dokončený 1802. První kvartety nejsou ještě vyhraněny ani formálně (kolísá počet vět i jejich stavba), ani v invenci (dobové konvence salónní hry se střetávají s lidově jadrnou invencí mladého skladatele). Hudební proud těchto skladeb nebyl plynulý, vznikal řazením nových a nových nápadů, jež následovaly většinou bez potřebné kontinuity. V překonání tohoto dědictví barokních kompozičních technik i lidové hudební praxe spočíval jeden z hlavních přínosů hudebního klasicismu; rozhodující zásluha pak připadá Haydnovi. Cesta k tomuto cíli vedla přes dočasný návrat ke kontrapunktické práci v šesti tzv. Sonnenquartette 1772, a to i za cenu určité stylové nesourodosti. Princip tematické a motivické práce, k němuž Haydn dospěl v letech sedmdesátých ve svých skladbách symfonických, předpokládá dominantní postavení jednoho tématu ve větě. Téma musí být hudebně natolik významné, aby bylo chápáno jako téma hlavní, a musí být vytvořeno z několika kontrastních motivů. V průběhu věty pak skladatel s tímto tématem a jeho motivy pracuje (opakováním, obměnou, rozšířením, zkrácením apod.) podle určitého kompozičního záměru.
      Tento nový princip tematické práce uplatnil Haydn ve své kvartetní tvorbě poprvé v tzv. šesti Ruských kvartetech (věnovány velkoknížeti Pavlovi), op. 33 (1781), zvaných také „Scherzi“ podle nového označení menuetů. Nejdokonaleji je nový princip v rámci této sbírky, již od předchozí dělí téměř deset let uměleckého zrání, uplatněn v kvartetu Es dur, nejznámější je pak tzv. Vogelquartett C dur. Haydn sám o této sbírce prohlásil, že je komponována „novým, zcela zvláštním způsobem. V pozdějších kvartetních dílech uplatňuje se mnohdy vliv Mozartův, zvláště v kantiléně, nejednou se ozvou i předzvěsti beethovenovských tónů. Slavné práce obsahují sbírky op. 64 (6 kvartetů z roku 1790, mj. Lerchenquartett D dur), op. 74 (3 z doby londýnské), konečně op. 76 (2 x 3 z roku 1799), kde najdeme zejména Quintenquartett d moll a Kaiserquartett G dur (s variacemi Haydnova nápěvu císařské hymny v pomalé části).
     K symfonii se Haydn obrátil poprvé u Morzina r. 1759 a uzavřel tento obor r. 1795. Všechna tato tvorba vznikla na objednávku, stylový rozdíl mezi první a poslední skladbou je obrovský. Příznačný je pro Haydna plynulý přechod do početně bohaté produkce předklasických sinfonií k jedinečným dílům symfonickým: v šedesátých letech napsal 40 symfonií, v příštím desetiletí 30, v dalším 20 (je mezi nimi 6 tzv. pařížských, komponovaných pro velký orchestr „Les Concerts de la Loge Olympique“), a 12 tzv. londýnských symfonií z devadesátých let představuje tvůrčí vrchol. Podobně jako u kvartet i zde je patrný vzájemný vliv s Mozartem; nejprve se učí Mozart od Haydna a později naopak. K charakteristickým rysům Haydnovy symfonické tvorby patří stálé tíhnutí k monotematizmu věty (2. téma bývá odvozeno z prvního a významově zatlačeno do pozadí), což souvisí se již zmíněným principem tematické práce; zvláště v pozdní tvorbě je první větě obvykle předeslán adagiový úvod a tím nápadněji pak vyniká vlastní nástup allegrové sonátové věty; pomalé věty jsou často pojaty jako variace, což znovu dávalo Haydnovi možnosti maximálně rozvinout práci s tématem; robustní menuety překypují vitalitou lidového tance; finální věta prošla u Haydna největšími proměnami, protože vytrvale hledal takový formální útvar, který by vytvořil dostatečně výrazný protipól úvodní větě sonátové. Názvy Haydnových symfonií byly často odvozeny od efektů instrumentálních (např. mezi londýnskými D dur „mit dem Paukenschlag“, G dur „Militaire“, Es dur „mit dem Paukenwirbel“), někdy poukazují k okolnostem vzniku anebo k věnování (Laudon, Maria Theresia, Abschiedssymphonie fis moll), jindy byly dodatečně dány obecenstvem (pařížské L´ours – medvěd, La poule – slepice). Jenom v málo případech jsou poetickým označením skladatelovým (Le matin – Jitro, Le midi – Poledne a Le soir – Večer z prvních let u Esterházyho). Osobitým rysem Haydnovy vrcholné orchestrální tvorby je časté užití lidových písní, zvláště chorvatských. Jsou to patrně dozvuky hlubokých hudebních zážitků z rodného kraje, v němž se v průběhu staletí mísilo několik etnických skupin.
     V hlavních oborech instrumentálních dosáhl Haydn již v letech sedmdesátých zralé osobitosti; v prvém oratoriu, nazvaném Il ritorno di Tobia (Návrat Tobiášův, 1775) se ještě řídil neapolskou šablonou. Teprve mocný dojem, jakým na něho zapůsobila v Anglii oratoria Händelova, podnítil ho k dvěma pracím výjimečné hodnoty a významu. Látku čerpal ze slavných děl anglického písemnictví, Miltonova Ztraceného ráje a Thomsonova Čtvera ročních počasí. Pravým oratoriem je vlastně jen i(1798), kdežto Čtvero ročních počasí (1801) je spíše kantátovým cyklem, opěvujícím člověka a vezdejší život. Melodika sólových částí navazuje v mnohém na singspiel, povznáší se však ve Stvoření také k monumentální důraznosti, sbory se opírají o Händelův sbor. Orchestr je proti londýnským symfoniím rozšířen a připadá mu značně samostatný úkol. Úvod ke Stvoření je jedním z nejnáladovějších preludií celé světové literatury. V četných, mnohdy humorných tónomalbách Čtvera ročních počasí najdeme zajímavé příklady realistické výstižnosti. K oratoriím se řadí pašijová kantáta Sedm slov Vykupitelových (1796), jež vznikla přepracováním staršího instrumentálního díla (1785) téhož názvu. V oboru chrámových kompozic proslul Haydn radostnými, světsky laděnými skladbami, jímž se dostalo označení „epikurejské mše“ a vídeňský arcibiskup je zakázal provozovat při obřadu. Jinak v nich Haydn osobitě rozvíjel starší jihoněmeckou a rakouskou tradici a vybavil je v posledních šesti mších (1796/1802) vrcholným skladatelským mistrovstvím. Nejvýše stojí snad tzv. Paukenmesse C dur (In tempore bellli – Za času války) a Theresienmesse B dur.
     V podstatné části uvedených oborů zachovává si dílo Haydnovo stále životnost, jinde je už jeho význam spíše anebo zcela historické povahy. Jenom ještě klavírní sonáty rostou ve vrcholném údobí k projevům osobitě rozvinutým v duchu, formě i nástrojovém slohu (např. Sonáta D dur). Komorní hudba s klavírem je zatížena dřívějšími vývojovými fázemi a smyčcové party nejsou proto osamostatněny. Koncertní skladby nepřinesly mimořádné hodnoty; Haydn neměl patrně dostatek smyslu pro potřebnou efektní virtuózní brilanci, sám žádný nástroj neovládal mistrovsky. Nejznámější z koncertů je violoncellový D dur, v r. 1961 byl v Praze objeven až dosud nezvěstný violoncellový koncert C dur. Před pár lety byly také objeveny 3 klarinetové koncerty.
     Teprve v posledních letech je zkoumána také operní tvorba Haydnova, jež za života skladatelova jen zřídka vykročila z prostor esterházyovského zámeckého divadla. Z těch oper, jež jsou dosud známy, nemůže ani působivost jednotlivých míst zastřít nedostatek pravého divadelního smyslu. Jednotlivé postavy a typy nejsou hudebně dosti výrazně odlišeny, celkově převládá singspielový typ melodiky, a to i když jde formálně o útvar italské buffy (Lo speziale – Lékárník, Il mondo della luna – Svět na měsíci).
     Haydnova osobnost byla svérázná, třebaže neefektní. Byl to prostý člověk, hrdý na svůj původ a stav. Ač neměl pravidelné vzdělání, ovládal latinu a rád hovořil italsky, o literaturu se valně nezajímal. Neměl rád plané estetizování, o to pečlivě zato plnil své povinnosti kapelnické, ne malé: např. během r. 1786 musel připravit 8 operních premiér a řídit dalších 8 repertoárových kusů, což dalo dohromady během desetiměsíční sezóny 125 představení. Radikální zásahy do hudby uváděných italských oper  potvrzují vyhraněnost jeho uměleckého stanoviska. Jestliže jeho životní postoj nabýval s postupem let konzervativních rysů, umělecky šel vytrvale vpřed, což je rozhodující.