Rád bych vyjádřil obrovský dík své úžasně skvělé redaktorce, Sue Freestoneové.

Její pomoc, podpora, kritika, povzbuzování, nadšení a obložené chlebíčky se vymykají jakýmkoli měřítkům. Rovněž jsem povinován díky Sophii, Jamesovi a Vivian, jimž dlužím omluvu, za to, že ji v závěrečných týdnech práce na knize moc neviděli.


 

K odpovědnosti se pokoušely přihlásit obvyklé firmy.

Nejprve IRA, potom OOP a nakonec správní rada plynáren. Dokonce i společnost Britská jaderná paliva si pospíšila s prohlášením, že situace je zcela pod kontrolou, že možnost, že zde došlo k úniku radioaktivity je jedna ku milionu, a že místo výbuchu je zcela vhodné pro školní výlet s piknikem, než musela konečně přiznat, že celá záležitost s nimi nemá vůbec nic společného.

Příčinu exploze se nepodařilo zjistit.

Zdálo se, že se odehrál spontánně a jakoby ze své vlastní vůle. Nabízená vysvětlení byly většinou jen fráze konstatující totéž jinými slovy, založené na zásadách, díky nimž svět poznal termín "únava materiálu". Velmi podobný výraz byl pak použit k vysvětlení náhlého přechodu dřeva, kovu, plastiku a betonu do výbušného stavu: "nelineární katastrofická strukturální podrážděnost". Neboli, řečeno slovy jednoho méně významného ministra, který následujícího večera po katastrofě pronesl v televizi výrok, jenž ho pak měl pronásledovat po celý zbytek jeho kariéry - odbavovací pult "už měl v podstatě po krk toho, že stál tam, kde stál".

 


 

"Ale věčně žít nebudete," namítl Odin. Tahle poznámka už sestru Baileyovou mnohokrát zmátla svým neuvěřitelným a zcela nezakrývaným hulvátstvím.

"Jistě, nikdo z nás nežije věčně, pane Odwine," odpověděla vlídně, zatímco se společně s druhou sestrou potýkaly s obtížným úkolem zvednout Odina na postel a přitom se nedotknout jeho důstojnosti.

"Vy jste Irčanka, že?" zeptal se Odin, opět pohodlně usazen v posteli.

"Ovšem, pane Odwine."

"Kdysi jsem znal jednoho Ira. Finn - tak nějak. Vykládal mi spoustu věcí, které jsem vůbec nepotřeboval vědět. O ložním prádle ani slovo. Teď už ale vím své."

Při vzpomínce stroze pokývl, strnule uložil hlavu do obvyklé polohy na pevných naducaných polštářích a hřbetem jemně pihovaté ruky přejel po složeném prostěradle. Byl docela jednoduše zamilován do ložního prádla. Čistého, mírně naškrobeného, bílého irského prádla, nažehleného, poskládaného a pěkně zahrnutého - ta slova pro něj sama o sobě znamenala téměř litanii touhy. Za celá staletí nebyl ničím tak uchvácen a tak posedlý, jako teď čistým prádlem. Za boha nemohl pochopit, jak mohl kdy stát o něco jiného.

Ložní prádlo.

A spánek. Spánek a ložní prádlo. Spánek v ložním prádle. Spánek.

Sestra Baileyová na něj hleděla s jakousi majetnickou náklonností. Netušila, že je doopravdy bůh, myslela si, že je něco jako postarší filmový producent nebo nacistický válečný zločinec. Rozhodně mluvil s přízvukem, který nedokázala dost dobře zařadit, a jeho nenucená zdvořilost, přirozené sobectví a posedlost osobní hygienou vypovídaly o minulosti bohaté na horory.

Kdyby se sestra mohla přenést tam, kde by mohla spatřit svého rezervovaného pacienta na trůně, jako bojovného otce bojovných božstev z Asgardu, vůbec by ji to nepřekvapilo. Vlastně to není tak docela pravda. Byla by pochopitelně vyděšená k smrti. Ale přinejmenším by chápala, že postavení vládce bohů je zcela konzistentní s vlastnostmi, které u pacienta postřehla, alespoň až by se vzpamatovala z šoku vyvolaného zjištěním, že doslova všechno, čemu lidstvo kdy věřilo, je pravda. Nebo spíš že je to pravda ještě dlouho poté, co lidstvo přestalo potřebovat, aby to pravda byla.

Odin gestem propustil nemocniční personál, když nejprve požádal, aby našli jeho osobního asistenta a poslali mu ho.

Na ta slova sestra Baileyová nepostřehnutelně stiskla rty. Neměla ráda Odwinova osobního asistenta, všeobecné faktotum, sluhu nebo cokoli chcete. Měl zlé oči, lekal ji a navíc měla důvodné podezření, že během čajové pauzy činí nepopsatelné návrhy sestrám spadajícím pod jejím velení.

Měl to, čemu se podle jejího názoru říká olivová pleť, v tom smyslu, že se jeho pokožka barvou mimořádně blížila zelené. Sestra Baileyová byla přesvědčena, že to rozhodně není v pořádku.

Byla ovšem poslední, kdo by chtěl někoho soudit podle barvy pleti. Nebo poslední možná ne - naposledy tak učinila včera odpoledne, kdy na kliniku přivezli afrického diplomata se žlučníkovými kameny, a ona k němu pojala okamžitou nechuť. Nelíbil se jí. Nedokázala by přesně říct, co se jí na něm nelíbilo, protože je sestra, nikoli taxíkář, a nikdy by na sobě nedala znát své osobní pocity. Dělala svou práci příliš dobře, příliš profesionálně, a ke každému se chovala s více či méně zdatnou a povzbudivou zdvořilostí, dokonce i k - v tu chvíli se na ni snesl ledový chlad - i k panu Ouchcapkovi.

 


Dokument pro KnihZ poskytl Jossarian

(korektury provedl PiBiDi)

No a odsud je možné dokument stáhnout (236 472 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.

V případě, že raději originál, než překlad, stahujte odsud (345 916 bytes). Tento dokument je zde vystaven přesně v té podobě, v jaké ho "vyplavil" internet (KnihZ ho nijak neupravoval).


Předchozí • Úvodní strana • Rozcestník • Následující

© 2002, KnihZ